Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Janktové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 72 Co 347/2023-251, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Pavla Jankta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vypořádání společného jmění manželů ("SJM"). Současně požadovala určení, zda je předmětem SJM rovněž družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu bytu. Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru, že bývalým manželům vzniklo společné právo nájmu k družstevnímu bytu a společné členství v příslušném bytovém družstvu ex lege a je tedy součástí SJM. Obvodní soud dále určil, že výlučnou vlastnicí celého členského podílu v bytovém družstvu je stěžovatelka. Ta v řízení prokázala, že poskytla finanční prostředky na získání členského podílu ze svých výlučných prostředků, nikoliv že pocházely z prostředků SJM, jak tvrdil žalovaný. Také proto obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na finanční vyrovnání zaniklého SJM (zbylá vypořádávaná položka byla zanedbatelné hodnoty), stěžovatelce však přiznal nárok na náhradu nákladů soudního řízení.
2. O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem tak, že část rozsudečných výroků pouze formulačně pozměnil; o nákladech řízení však rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 vzal soud do úvahy, že řízení o vypořádání SJM má povahu iudicii duplicis, a proto není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Za situace, kdy bylo na základě podané žaloby rozhodováno o vypořádání společného jmění manželů, a nebyly zjištěny žádné zvláštní důvody, pro které měla být některému z účastníků výjimečně náhrada nákladů řízení přiznána, vyšel odvolací soud z toho, že procesní úspěch stěžovatelky a žalovaného v řízení je v zásadě stejný.
3. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí brání pouze velmi stručnou ústavní stížností, ve které uvádí, že je pro ni jako pro samoživitelku velkou zátěží hradit částku 184 000 Kč za právní zastoupení. Rozhodnutí městského soudu považuje za překvapivé, popírající zásadu úspěchu ve věci a vykládající konstantní judikaturu v rozporu s jejím duchem/logikou, tedy extrémně formalisticky. Odvolací soud podle jejího názoru aplikoval judikaturu k řízením typu iudicium duplex formálně, aniž by přihlédl ke skutečnosti, že k nabytí členských práv došlo těsně po uzavření manželství, vedlejší účastník se na nabytí členských práv nepodílel, a přesto chtěl z nabytí členských práv zjevně finančně těžit.
Stěžovatelka na judikaturu k řízení typu iudicium duplex pohlíží jako na řízení, ve kterém účastníci hledají vzájemné "ekvitní" vypořádání, aniž by se domáhali výhody, která není kompenzována druhému z účastníků. V případech, kdy ovšem účastníci hledají disproporcionální způsob vypořádání, argumentují účelově, měl by mít takový přístup odraz v aplikaci principu úspěchu ve věci. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník neměl zájem na spravedlivém vypořádání, odmítal dohodu se stěžovatelkou a domáhal se pro sebe neoprávněné výhody.
4. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení napadeného výroku rozsudku městského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
9. Ústavní soud dodává, že je v případech rozhodování o nákladových výrocích zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů.
10. O tom však stěžovatelka Ústavní soud nepřesvědčila. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu předložila velmi stručnou ústavní stížnost, která sice naznačuje argumentaci, avšak tu již dále stěžovatelka nerozvíjí ani nedokládá. Za situace, kdy v ústavní stížnosti neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument proti právnímu posouzení provedenému městským soudem, Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele, což však pro její absenci v tomto případě nebylo možné.
11. Přitom z výše citovaného stanoviska Ústavního soudu skutečně vyplývá, že v případech řízení typu iudicium duplex (včetně řízení o vypořádání společného jmění manželů), kde se uplatní obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, je možné se od tohoto pravidla odklonit, jsou-li pro to dány zvláštní důvody, které obecný soud odůvodní konkrétními okolnostmi rozhodované věci. Těmito "zvláštními důvody" bude například situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání; nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě neuplatní žádné rozumné důvody; bude opakovaně podávat opravné prostředky a v důsledku toho neúčelně zvyšovat náklady řízení, apod. Zohlednění "důvodů hodných zvláštního zřetele" je ostatně v rozhodovací praxi obecných soudů poměrně obvyklé a výslovně na ně pamatuje např. § 150 o.
s. ř. Lze proto přiměřeně vycházet i z rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají ústavně konformního výkladu tohoto zákonného ustanovení (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020 nebo sp. zn. III. ÚS 2856/21 ze dne 18. 1. 2022).
12. Bylo tedy na stěžovatelce, nadto zastoupené právním profesionálem, má-li za to, že jsou v její věci pro tento odklon splněny podmínky, aby nejprve městskému soudu a nyní Ústavnímu soudu předestřela natolik přesvědčivou a případně i obdobnými rozhodnutími podloženou argumentaci, která by ve světle jeho judikatury obstála. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly. Městský soud svůj závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu