Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem v Praze 5, Kořenského 15, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2009 č. j. 70 Nt 3519/2009-13 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 9 To 121/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 4. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přiložených kopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli a proti M. Ž. bylo usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, expozitury Brno, ze dne 5.
12. 2008 č. j. OKFK-314-460/TČ-2008-28, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a trestný čin neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, obé spáchané ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Měli se dopustit toho, zjednodušeně řečeno, že od března 2007 do dubna 2008 nejprve jako podnikající ve sdružení a poté jako statutární zástupci společnosti EDBUSY, a. s., jménem této společnosti slibovali za uhrazení provize zprostředkování výhodných úvěrů poskytnutých v budoucnu třetí osobou a slibovali zhodnocení peněz, ačkoliv věděli, že nejsou schopni přijaté závazky splnit, a to ani prostřednictvím třetí osoby; vylákali tak částku 228 822 593,- Kč a svým jednáním rovněž porušovali zákon o bankách.
Městský soud v Brně vzal usnesením ze dne 30. 1. 2009 č. j. 70 Nt 3519/2009-13 stěžovatele do vazby útěkové a předstižné dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel podal stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 9 To 121/2009 zamítnuta pro nedůvodnost. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že důvodnost útěkové vazby musí být založena jednáním stěžovatele nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, přičemž soudy jsou povinny tyto uvést; to soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neučinily, resp. uvedly důvody nepravdivé.
Stěžovatel argumentoval, že jeho matka vložila soudy uvedené částky na účet společnosti EDBUSY, a. s., před zahájením stíhání; finance nebyly vyvezeny z České republiky. Peníze byly v době sdružení zasílány na účty stěžovatele a spoluobviněného, od vzniku společnosti EDBUSY, a. s., již na účty společnosti. Uvedl, že dne 28. 1. 2009 odstoupil ze své funkce předsedy dozorčí rady; zápis do obchodního rejstříku je pouze deklaratorní povahy. Dne 8. 4. 2009 byla navíc zrušena společnost s likvidací a oprávnění nakládat s účty (včetně účtu v Německu) má jen likvidátor.
Hrozba vysokým trestem pak sama o sobě nemůže, dle stěžovatele, ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě (poukázal na rozhodnutí ESLP Rokhlinová proti Rusku). Namítl, že soudy nemají žádný podklad pro tvrzení o částkách milionů Kč v Německu; samy uvádějí, že právní pomoc nebyla dosud vyřízena. Jedná se navíc o účet společnosti EDBUSY, a. s., a stěžovatel k němu nemá přístup (odstoupení, likvidace). Stěžovatel také uvedl, že trestní řízení je vedeno od 27. 3.
2008 (zajišťovací úkony) a po celou dobu spolupracoval a řízení se nevyhýbal, na všechna předvolání se řádně dostavil, sdělení obvinění si na adrese svého bydliště řádně převzal a řádně se dostavil k výslechu dne 28. 1. 2009. Policie se pokusila stěžovatele několikrát nestandardně zastihnout, neúspěšně, avšak při standardním postupu (doručování do bydliště) si stěžovatel vždy písemnost převzal a na předvolání se dostavil. Stěžovatel také poukázal na obsah svého nabídnutého slibu dle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a na své sociální a rodinné zázemí.
K vazbě předstižné uvedl, že je společnosti EDBUSY, a. s., vytýkáno pokračování v nabízení finančních produktů po 27. 3. 2008, ačkoliv k zahájení stíhání stěžovatele došlo až 23. 12. 2008 a stíhaný skutek je časově omezen od března 2007 do dubna 2008; nemohlo tedy dojít k "opakování" trestné činnosti. Společnost navíc po zajišťovacích úkonech Policie ČR upravila svou činnost (nabízela jiné produkty, na základě jiných smluv, a s jinými obchodními partnery). Při rozhodování o vazbě lze brát v úvahu jen opakování trestné činnosti, které následuje po zahájení stíhání.
Stěžovatel také argumentoval proti trestnímu stíhání. Dle něj je neodůvodněné a nezákonné, projekt nebyl úvěrovou činností, ale zprostředkováním finančních produktů, stěžovatel nejednal v podvodném úmyslu vylákat od klientů peněžní prostředky. Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (článek 83 Ústavy).
Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle § 67 a násl. trestního řádu Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení.
Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě.
Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nález ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 , nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III.
ÚS 612/06 , či nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99 ). Z uvedeného vyplývá, že důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí spatřuje Ústavní soud především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci) či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Ve věci stěžovatele je možno konstatovat, že se jedná o první rozhodnutí o vazbě v dané věci, vazba započala dne 30. 1. 2009, jedná se o vazební důvody dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Pokud jde o vazbu útěkovou, stěžovatel vznesl tytéž námitky jako před obecnými soudy (neprokázání částek milionů Kč v Německu, když účet má být navíc společnosti a nikoliv stěžovatele, odstoupení od funkce ve společnosti a tedy nemožnost nakládat s účty společnosti, rodinné zázemí) a považoval argumentaci obecných soudů za nepravdivou, nekonkrétní a nedostatečnou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že nenesou stran vazby útěkové znaky libovůle nebo nedostatky, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu pro porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Soudy se řádně zabývaly splněním podmínek útěkové vazby a své závěry dostatečně a racionálně odůvodnily. Uvedly konkrétní skutečnosti a zjištění ze spisového materiálu, které je vedou k předpokladu, že stěžovatel disponuje vysokými finančními částkami z trestné činnosti pro příp. pobyt v zahraničí, a které je spolu s některým stěžovatelovým jednáním, a spolu s konkrétní úvahou o trestu, jež stěžovateli hrozí s ohledem na výši dosud předpokládané/zjištěné škody (trest na samé horní hranici trestní sazby od 5 do 12 let), vedly k důvodné obavě z uprchnutí stěžovatele.
Poukázaly na přijetí/vylákání sta milionů Kč na zálohách od desítek tisíc osob za slibované finanční produkty, na plynutí peněz na účty stěžovatele a spoluobviněného a následně na účty společnosti, poukázaly na účet v Německu, na který pokračují platby/zálohy osob, dále na přetrvávající zápis stěžovatele ve funkci ve společnosti, na dispozice stěžovatelovy matky s desítkami milionů Kč v hotovosti a vložení na konkrétní účet, a na nevědomost rodinných příslušníků stěžovatele, kde se tento nachází.
Odůvodnění rozhodnutí soudů jsou dostatečně konkrétní a Ústavní soud má za to, že soudy těmito argumenty řádně reagovaly také na námitky stěžovatele. Rozhodně nelze přisvědčit stěžovateli, že by soudy založily útěkovou vazbu toliko na nijak nekonkretizovaném závěru o výši hrozícího trestu (srov. stěžovatelem uváděný nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 ). Nelze rovněž přisvědčit jeho srovnání s kauzou Rokhlina vs. Russia (stížnost č. 54071/00, rozhodnutí ESLP ze dne 7. 4.
2005, dostupné na stránkách http://www.echr.coe.int/50/EN/#court, v databázi HUDOC), kde okolnostmi bylo nikoliv první rozhodnutí o vazbě, ale opakované prodlužování vazby stíhané osoby (vazba dosáhla celkové délky 17 měsíců), a stěžejním a v podstatě jediným argumentem držení ve vazbě bylo (i při prodlužování vazby) toliko stíhání pro velmi závažný trestný čin (vraždy). Je třeba také odmítnout stěžovatelovu argumentaci o tom, že dne 8. 4. 2009 byla společnost zrušena s likvidací a oprávnění nakládat s účty společnosti přešlo na likvidátora, když napadená rozhodnutí byla vydána před tímto úkonem; v tomto směru tedy rozhodnutí nemohou vykazovat nedostatky.
Stěžovatel byl vzat rovněž do vazby předstižné. K tomuto vazebnímu důvodu, uvedenému v § 67 písm. c) trestního řádu, Ústavní soud konstatuje, že z titulu převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný § 67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit.
Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byly vysvětleny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) trestního řádu. Ústavní soud si vyžádal od Městského soudu v Brně kopii protokolu o výslechu stěžovatele před rozhodnutím o vazbě a rovněž kopii stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o vazbě. V daném případě má Ústavní soud za to, že obecné soudy svou obavu vedoucí ke vzetí stěžovatele do předstižné vazby krátce, avšak dostatečně odůvodnily.
Poukázaly na postoj stěžovatele (i jeho spoluobviněného) s tím, že lze důvodně očekávat případné opakování podobného způsobu "podnikání" (resp. pokračování v takové činnosti). Tento závěr neshledal Ústavní soud za (extrémně) rozporný s obsahem stěžovatelovy výpovědi a obsahem jeho stížnosti. Soudy poukázaly také na to, že společnost EDBUSY, a. s., dle internetových stránek z ledna 2009 a seznamu klientů, dále nabízí své finanční produkty a klienti i po zahájení stíhání zasílají zálohy na účet do Německa (stěžovatel je přitom i se spoluobviněným stále zapsán v obchodním rejstříku této společnosti).
Ústavní soud tak ani v případě tohoto vazebního důvodu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, tedy že by soudy postupovaly libovolně (příp. v rozporu se skutečnostmi v dané fázi řízení zjištěnými) a své rozhodnutí o vazbě předstižné dostatečně neodůvodnily. Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci proti jeho trestnímu stíhání, stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, o které nebylo dosud (tj. do sepisu ústavní stížnosti) rozhodnuto.
Pro Ústavní soud přitom platí zásada subsidiarity. Usnesení o zahájení trestního stíhání navíc nebylo napadeno touto ústavní stížností.
Pokud pak jde o napadená (vazební) usnesení a povinnost soudů posoudit podmínky vazby dle § 67 trestního řádu, Ústavní soud shledal, že obecné soudy se otázkou, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek stal a vykazuje znaky trestného činu a že jej spáchal stěžovatel (obviněný), zabývaly, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o vazbě. Stížnostní soud konstatoval, že činnost (skutek) není stěžovatelem zpochybňována, avšak otázkou je právní hodnocení jednání stěžovatele (a spoluobviněného), resp. zda jejich jednání je trestným činem, přičemž v dané fázi řízení je, s ohledem na dosud shromážděné důkazy, důvodné podezření, že se stěžovatel trestného činu podvodu dopustil. Ústavní soud má za to, že soudy nepostupovaly libovolně a své závěry o vzetí do vazby dostatečně a racionálně odůvodnily, proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu