Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupené JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 70 Co 301/2012-876 a výroku IV rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012 č. j. 0 P 436/2009-853, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a z hlediska zákonem předepsaných náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. března 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012 č. j. 0 P 436/2009-853 bylo rozhodnuto o zvýšení povinnosti otce nezletilých dětí stěžovatelky platit výživné. Výrokem IV tohoto rozhodnutí byla stěžovatelce k návrhu otce na výkon rozhodnutí zároveň uložena pokuta podle § 273 odst. 1 občanského soudního řádu v celkové výši 11 000 Kč za neuskutečněné termíny styků otce s nezletilými, jež se podle předchozího pravomocného rozhodnutí měly uskutečnit v období od června 2010 do července 2011. K jejímu odvolání byl tento výrok potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 70 Co 301/2012-876.
3. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy ve svých úvahách nerespektovaly názor nezletilých, kteří upřednostňují jinou frekvenci kontaktů s otcem, resp. o své vůli odmítají styk s otcem ve stanoveném rozsahu. Pokud proto své rozhodnutí založily pouze na úvaze, že bylo její povinností na děti aktivně působit a případně i překonávat jejich vůli, pak uloženou pokutu nelze hodnotit jinak než jako neefektivní prostředek k dosažení realizace styku otce s nezletilými a zejména k dosažení stabilizace vztahu otce s nezletilými. Z tohoto důvodu obecné soudy porušily principy obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to při respektu k principu proporcionality. Jejich rozhodnutí jsou současně v rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu ze dne 13. března 2012 č. j.
7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřením účastníka a obsahem příslušného spisu, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci se však o takovýto případ nejedná.
9. Argumentace stěžovatelky je především polemikou s věcnou správností skutkových a právních závěrů obecných soudů, které však podle názoru Ústavního soudu mají oporu v provedeném dokazování a nelze je po obsahové stránce považovat za svévolné nebo zjevně nespravedlivé; jejich rozhodnutí byla náležitým způsobem odůvodněna. Ústavní soud se přitom nedomnívá, že by v dané věci bylo možné konstatovat obdobné porušení základních práv stěžovatelky, než jak tomu bylo ve věci sp. zn. II. ÚS 3765/11
. V projednávané věci obecné soudy neuložily předmětnou pokutu mechanicky za to, že se ve stanoveném rozsahu neuskutečnil styk otce s nezletilým, nýbrž zvažovaly, zda tato pokuta s ohledem na konkrétní okolnosti může vést k nápravě tohoto stavu. Nelze opominout ani to, že se skutkové okolnosti obou případů relevantním způsobem liší. Závěrem Ústavní soud dodává, že k porušení zásady rovnosti účastníků řízení by mohlo dojít jen tehdy, pokud by jednotliví účastníci řízení neměli před obecnými soudy stejná procesní práva nebo povinnosti, což však stěžovatelka netvrdí.
10. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu