Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 2, V Tůních 10, proti rozhodnutí policejního rady Ministerstva vnitra, Inspekce ministra vnitra, 12. oddělení, č. j. IN-163/12-K-2006, ze dne 27. července 2006 o uložení spisového materiálu, rozhodnutí Okresního státního zastupitelství Brno - venkov, č. j. SZN 521/2006-27, ze dne 22. srpna 2006 a rozhodnutí dohledového Krajského státního zastupitelství v Brně, č. j. 4 KZN 5116/2006-16, ze dne 3. listopadu 2006 o přezkoumání zákonnosti postupu policejního orgánu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. prosince 2006 stěžovatel napadl postup a v rámci něj vydané rozhodnutí policejního orgánu (útvaru Inspekce ministra vnitra), jímž bylo odloženo bez dalšího opatření jeho podání požadující posouzení postupů mjr. Ing. J. P., bývalého vyšetřovatele Policie ČR, v trestní věci stěžovatele (stěžovatel uvádí, že podání mělo charakter trestního oznámení), aniž by bylo zahájeno trestní stíhání, jakož i rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně o přezkumu postupu policejního orgánu (bez zjištění pochybení).
Stěžovatel namítá, že vydanými rozhodnutími a postupem, který jejich vydání předcházel, došlo k porušení ústavní povinnosti státních orgánů a tomu odpovídajícího jeho práva na to, aby státní moc byla vykonávána v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jakož i jeho právo na spravedlivý proces. Především zpochybňuje samotný závěr napadených rozhodnutí, že jím učiněné podání neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k vyvolání úkonů trestního řízení, jakož i to, že pro namítané skutky byl již mjr.
P. kárně potrestán a tedy jej pro ně již nelze potrestat znovu. Za vadný má rovněž způsob, jakým bylo jeho podání vyřízeno (nikoliv usnesením ale přípisem) a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla pro rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušena.
Ústavní soud konstatuje, že uváděnou problematikou postupu orgánů činných v trestním řízení dle § 158 a 159a trestního řádu se opakovaně zabýval. Ze skutečnosti, že v daném případě již nebylo vydáno usnesení, nýbrž byla věc vyřízena jinak, jak má na mysli § 159a odst. 1 věta první in fine trestního řádu (neboť k vydání usnesení o odložení věci již evidentně došlo a nové rozhodování o odložení věci by tak bylo zcela bez významu), nelze vyvozovat, že by šlo z hlediska posouzení otázky základních práv a svobod o situaci jinou. Ve své judikatuře, včetně např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 41/01 ,
II. ÚS 470/03 , či
III. ÚS 402/04 , Ústavní soud již mnohokrát vyslovil názor, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného, a proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu.
To platí stejně pro situaci, kdy byl podnět stěžovatele vyřízen jinak (uložením bez dalšího opatření) proto, že již byl opakovaně šetřen (a shledán důvodným a byla z něj vyvozena kárná odpovědnost osoby v něm uvedené) a nyní v něm nejsou uvedeny žádné skutečnosti, které by orgány činné v trestním řízení mohly vést k šetření novému. Ústavní soud posoudil ve světle výše uvedeného stěžovatelem napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít, neboť napadenými rozhodnutími nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Současně je nutno poukázat na skutečnost, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99 , Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, strana 291). Nadto je nutno poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv. Stejně tak ani to, zda stěžovatelův podnět nové skutečnosti obsahuje či neobsahuje.
Jádrem ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla vyřízena bez učinění dalších opatření. Je však věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou základních práv a svobod. Podle čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu