Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: BESKYDČAN - sdružení pro obnovu a udržení kvality životního prostředí Moravskoslezských Beskyd, občanské sdružení, se sídlem Muchovice 393, 739 14 Ostravice, IČ: 60784032, právně zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem AK se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2006 č. j. 7 As 58/2005 - 97, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2006 č. j. 7 As 58/2005 - 97 byla jako nedůvodná zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005 č. j. 11 Ca 167/2004 - 63, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 16. 4. 2004 č. j. 580/187/008/A-20/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a jako věcně správné potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Ostravě ze dne 20. 1. 2004 č. j. 9/OL/37/04. Tímto posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5 000,- Kč za správní delikt ve smyslu ust. § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 282/1991 Sb.").
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji stěžejní námitku, kterou uplatnil již v předchozích řízeních, a sice, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle ust. § 4 písm. c) zák. č. 282/1991 Sb. K uvedené námitce Ústavní soud připomíná, že s touto argumentací stěžovatele se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly jak správní orgány, tak i Městský soud v Praze a poté i Nejvyšší správní soud, který se s právními závěry v předmětné věci rozhodujících správních orgánů a soudů ve správním soudnictví ztotožnil.
V konkrétní argumentaci odkázal Nejvyšší správní soud na to, že v dané věci je pro posouzení podstatné, že předmětný pozemek byl pozemkem určeným k plnění funkcí lesa a tedy lesem [ust. § 2 písm. a) lesního zákona]. Skutečnost, že na něm nebyly lesní porosty, je pro posouzení jednání stěžovatele nepodstatná, neboť i tak se stále jednalo o les, a proto stěžovatel při svém počínání byl povinen dodržovat ty povinnosti, které příslušné právní předpisy s činností v lese spojují. Stěžovatel osázel tento pozemek nevhodnými dřevinami v rozporu s právními předpisy, proto svou povinnost porušil.
Nejvyšší správní soud dále dodal, že je naprosto nepodstatné, jak svou činnost stěžovatel nazývá - zda vytvoření živého plotu, či obnova lesa nebo zalesňování - podstatný je obsah jeho jednání, a tím byla protiprávní činnost na pozemku určeném k plnění funkcí lesa.
Nelze se stěžovatelem souhlasit, že v předmětné věci nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, jak namítá v ústavní stížnosti. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup správních soudů rozhodujících v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozhodujících ve správním soudnictví, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Lze tudíž uzavřít, že podmínky, za kterých správními soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů správních soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu