Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a)
V. T. H., b)
V. T. H. (oba zastoupeni zákonnými zástupci, rodiči V. H. a R. H.), c)
V. H. a d) R. H. a všichni právně zastoupeni Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2022, č. j. 71 Co 296/2021-126, a výrokům V. až VIII. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 6. 2021, č. j. 7 C 23/2020-72, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše označených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, čl. 22 čl. 23 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 11 odst. 1 odst. 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, které stěžovatelé podali v souladu s poučením daným Krajským soudem v Ostravě (byť o přípustnosti dovolání mají pochybnosti) souběžně s ústavní stížností proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), resp. proti jeho výrokové části I a II.
3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatelé žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši pro každého z nich 60 000 Kč (kdy třetí a čtvrtý stěžovatel jsou rodiče prvního a druhého stěžovatele). Tato nemajetková újma měla být stěžovatelům způsobena tím, že žalovaná v jí vydávaném periodiku zveřejnila fotografie prvního a druhého stěžovatele v prostředí jimi navštěvované mateřské školy, aniž by k tomu měla svolení třetího a čtvrtého stěžovatele jako rodičů.
4. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") o žalobě stěžovatelů rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že žalovanou zavázal zaplatit každému ze stěžovatelů finanční zadostiučinění ve výši 20 000 Kč (výrokové části I, II, III a IV) a zamítl žalobu ve vztahu ke každému ze stěžovatelů co do částky 40 000 Kč s odpovídajícím příslušenstvím (výroky V, VI, VII a VIII). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výrok IX).
5. K odvolání stěžovatelů i žalované rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto: "I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I., II., VII., VIII. a v odstavcích III. a IV. výroku, pokud jím byla přiznána každému z žalobců c) a d) částka 15.000 Kč s příslušenstvím a v odstavcích V. a VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba ve vztahu ke každému z nezletilých žalobců a) a b) o 35.000 Kč s příslušenstvím, potvrzuje. [...]
II. V další napadené části [...] v odstavcích III. a IV. výroku, pokud jím byla přiznána žalobcům c) a d) částka každému 5.000 Kč s příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. [...] v odstavcích V. a VI. výroku, pokud jím byla ve vztahu k nezletilým žalobcům a) a b) zamítnuta částka 5.000 Kč s příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit nezletilým žalobcům a) a b) každému dalších 5.000 Kč se zákonným úrokem ve výši 10 % ročně z této částky od 14. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. [...]
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení žalobcům v částce 58.160,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců. [...]
IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení žalobcům v částce 47.724 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců."
6. Ve výsledku to podle stěžovatelů znamená, že každému z nezletilých stěžovatelů byla přiznána částka ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím byla jejich žaloba zamítnuta. Dále každému ze zletilých stěžovatelů byla přiznána částka ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky ve výši 45 000 Kč s příslušenstvím byla jejich žaloba zamítnuta. Oba soudy přitom shledaly žalobní žádání stěžovatelů jako důvodné; toliko korigovaly výši jimi požadovaného zadostiučinění za způsobenou újmu.
7. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09
ze dne 3. 12. 2009, nebo usnesení
sp. zn. I. ÚS 2222/09
ze dne 9. 9. 2009; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Jak se podává ze shora uvedeného, ve věci stěžovatelů došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly potenciálně vést ke kasaci napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovateli podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud.
10. Stěžovatelé tedy podali ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, když by Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, ať už z pohledu majetkového censu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), který stěžovatelé považují za protiústavní, nebo z jiného důvodu, byli to stěžovatelé, kdo se rozhodli - byť v souladu s poučením jim daným krajským soudem - dovolání podat. Proto teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání bude na stěžovatelích, zda se budou domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva a posledním prostředkem k ochraně práva je tedy právě podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelům běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí krajského soudu, tak případně i proti předcházejícímu rozhodnutí okresního soudu. Byla-li by totiž ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodování. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání stěžovatelů přitom zdejšímu soudu nepřísluší z procesního ani věcného hlediska předjímat.
12. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jejich právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyli srozuměni s výsledkem dovolacího řízení, jsou oprávněni po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
13. S ohledem na tuto okolnost proto Ústavní soud nepřistoupil ani na návrh stěžovatelů a nepřerušil řízení o jejich nyní posuzované ústavní stížnosti, neboť by to bylo vzhledem k vylíčeným okolnostem nadbytečné.
14. Proto Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
15. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají výjimečného postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj