Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 28/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 45 T 2/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel uvádí, že napadenými rozsudky byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto je navrhuje zrušit.
3. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, musel posoudit, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána opožděně.
4. Ustanovení § 72 odst. 3 uvedeného zákona stanoví k podání ústavní stížnosti dvouměsíční lhůtu, běžící od doručení rozhodnutí o posledním (efektivně vyčerpaném) opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Tato lhůta však u ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 zjevně není splněna, když ústavní stížnost byla podána teprve dne 4. 4. 2023, tedy téměř po pěti letech.
5. Ústavní soud navíc z veřejně přístupné databáze https://infosoud.justice.cz/ zjistil, že proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel podal dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 4 Tdo 1591/2018-146. Z datace tohoto rozhodnutí je zřejmé, že i když by stěžovatel výslovně napadl i toto usnesení Nejvyššího soudu (což však neučinil), byla by ústavní stížnost podána rovněž zjevně opožděně.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, přičemž z důvodu procesní ekonomie stěžovatele nevyzýval k odstraňování vad ústavní stížnosti (zejména absence právního zastoupení), jelikož by to bylo neúčelné. Opožděnost návrhu totiž představuje vadu, kterou odstranit nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2023
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj