Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Bendova 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 12 Co 390/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, vycházející z § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu, jelikož je přesvědčen, že mu nesprávnou aplikací ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. bylo upřeno "právo domáhat stanoveným postupem svého práva u soudu a na právní pomoc v řízení před soudy" ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Umluvy"). Jelikož má stěžovatel za to, že samo ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. je "v rozporu jak s ústavním zákonem, tak i mezinárodní smlouvou", navrhl s odkazem na § 74 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud zrušil i je. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že se nepřipouští zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem D. P. v odvolacím řízení ve věci u něj vedené pod sp. zn. 12 Co 390/2005, a to s odůvodněním, že jmenovaný "vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně (§ 27 odst. 2 o.s.ř.)". Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že krajský soud použitím ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. stěžovateli "de facto odňal možnost před soudem vystupovat a v řízení jednat"; o tzv. "pokoutnictví" (působení před soudem za úplatu osobám mimo advokaci) podle stěžovatele v daném případě nejde, neboť zmocněnec je jeho "dlouholetým přítelem" a poskytuje mu zastoupení bez nároku na odměnu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm.
a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. To je v dané věci významné potud, že stěžovatelovou námitkou porušení čl. 37 odst. 2 Listiny ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. a jeho aplikaci v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. kupříkladu usnesení ve věcech
sp. zn. I. ÚS 12/01
,
I. ÚS 698/04
), a dospěl k závěru, že namítaný článek Listiny (podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení) "na ústavněprávní úrovni nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Nevyužije-li účastník řízení tohoto práva a projevil-li vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, pak "tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů", a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle § 27 o.s.ř. "Jestliže soudy shledaly, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení "opětovnosti" je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodly, že zastoupení se nepřipouští, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí" (viz usnesení ze dne 4. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 698/04
). Účastník má vždy možnost zvolit si zástupcem advokáta nebo zmocněnce (§ 27 o.s.ř.), který před soudem nevystupuje opětovně. Jelikož není důvod se od těchto názorů odchýlit, a námitka stěžovatele vycházející z čl. 37 odst. 2 Listiny je tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 1 Listiny; zde jde o to, zda užitým výkladem ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci
sp. zn. III. ÚS 269/99
). V posuzované věci - vzhledem k výše prezentovaným názorům - nejde již o nic jiného, než zda se krajský soud nedopustil výkladové "svévole" (vybočení z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení § 27 odst.
2 o.s.ř.) jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že zmocněnec stěžovatele "vystupuje v různých věcech opětovně". Výklad rozhodného pojmu "vystupování v různých věcech opětovně" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, k jehož účinnému napadení je nezbytný závěr, že objektivně nemůže - vůbec - obstát, resp. že je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Tak tomu v dané věci zjevně není; stěžovatel v sledovaném směru ostatně neuplatňuje ani námitky interpretační ani skutkové. Výše bylo uvedeno (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 698/04
), že jen objektivní stav "opětovnosti" zastupování zvoleného zmocněnce je relevantní, nikoli subjektivní vztah účastníka k němu. Vycházel-li stěžovatel oproti tomu z předpokladu, že naopak osobní vztah k zmocněnci je při výkladu § 27 odst. 2 o.s.ř. rozhodný, je jeho názor nesprávný již z pohledu obecného (procesního) práva. Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však soud užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnil, a zakotvil ve zjištěních, které nebyly zpochybněny. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na spravedlivý proces nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů. K námitce stěžovatele, že byl napadeným usnesením poučen, že proti němu není přípustný řádný opravný prostředek, je vhodné předeslat, že odvolání vskutku přípustné není, neboť podle § 201 o.s.ř. je odvolání přípustné proti rozhodnutí krajského soudu jen tehdy, jde-li o rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, a tato podmínka splněna není. Ústavní soud vícekrát vyjádřil názor, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí (např. usnesení vyjmenovaných v § 202 o.s.ř.) z odvolacího přezkumu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 101/01
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, č. 22, str. 387; usnesení
sp. zn. III. ÚS 150/03
nebo
sp. zn. II. ÚS 304/06
). K úvahám stěžovatele, že situace vzniklá po rozhodnutí o nepřípustnosti zastoupení je bez zásahu Ústavního soudu "jinak neřešitelná", jestliže krajský soud a stěžovatel "nebudou ochotni ustoupit", a v řízení nebude fakticky možné pokračovat, je přiléhavé poukázat na to, že stěžovatel - v postavení žalobce - má přece naopak přirozený zájem na tom, aby v řízení pokračováno bylo. Ostatně z dostupného usnesení Ústavního soudu se podává, že Krajský soud v Plzni v stěžovatelově věci již dne 15. 3. 2006 rozhodl rozsudkem č. j. 12 Co 390/2005-73. Stěžovatel jej napadl ústavní stížností, již Ústavní soud odmítl (usnesením ze dne 26. 9. 2006,
sp. zn. II. ÚS 400/06
).
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde (ohledně obou stěžovatelových námitek) splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. Je-li ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá i podmínka projednání návrhu na zrušení ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř., neboť důvody odmítnutí ústavní stížnosti na tomto ustanovení nejsou závislé, resp. toto ustanovení do ústavněprávní roviny vymezené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny není způsobilé zasáhnout. Takový návrh musí proto být odmítnut rovněž (§ 43 odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ryze procesní povahy, a v případě, že tvrzené porušení procesních práv bylo možné efektivně namítat opravným prostředkem proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, případně i prostřednictvím ústavní stížnosti, a zejména se zřetelem k tomu, že řízení ve věci bylo již pravomocně skončeno, je zřejmě k dispozici i závěr silnější, totiž že posuzovaná ústavní stížnost je nepřípustná (§ 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ustavní soudu). P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková