Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ž. J., zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Pařížská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2006 č. j. 10 Co 835/2005-44 a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. května 2005 č. j. 12 C 26/2004-31, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obsahem argumentace stěžovatelky v projednávané ústavní stížnosti je její nesouhlas s právním závěrem obou obecných soudů ohledně počítání běhu zkušební doby a jejího prodloužení tak, jak byl vyložen v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích, a tvrdí, že "běh zkušební doby se prodlužuje o dny kalendářní, nikoli o dny pracovní". Z tohoto důvodu bylo údajně skončení jejího pracovního poměru až ke dni 7. 1. 2004 neplatné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné také tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je výhradně založena k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná základní práva nebo svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem je též nezbytnost řádného, srozumitelného a logického odůvodnění soudních rozhodnutí.
Jinak však Ústavní soud zastává stanovisko, že interpretace podústavního práva, včetně sjednocování judikatury, do kompetence Ústavního soudu nenáleží; to je svěřeno soudům obecným, resp. Nejvyššímu soudu. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích výslovně zdůraznil, že postup soudu v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován (a představuje tak interpretační libovůli), případně je v rozporu s obecně sdílenými principy spravedlnosti. Z pohledu takto vymezeného přezkumu Ústavního soudu tvrzená protiústavnost napadených rozsudků zjištěna nebyla.
I když je stěžovatelka přesvědčena, že dovolacím soudem použité odkazy na platnou judikaturu ve výše vymezené právní otázce jsou pro rozhodování obecných soudů v projednávané věci nepřípadné, Ústavní soud s tímto názorem nesouhlasí. Jak ostatně zdůraznil právě dovolací soud, pro rozhodování v projednávané věci nebyla právně významná stěžovatelkou akcentovaná otázka pracovních či kalendářních dnů, ale výhradně zjištění stěžovatelkou ani žalovanou nezpochybněné, že písemné oznámení žalované o zrušení pracovního poměru ve zkušební době bylo stěžovatelce v této zkušební době doručeno, proto bylo takové zrušení platné. Platným by totiž bylo i v případě, že by v tomto dopise žalované nebyl označen den skončení pracovního poměru, resp. by byl jako den zrušení pracovního poměru označen den následující po uplynutí zkušební doby; pak by pracovní poměr skončil poslední den zkušební doby.
Protože nebylo zjištěno, že by odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků neodpovídala ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., resp. že by představovala interpretační libovůli, případně, že by v průběhu pravomocně skončeného řízení byla porušena procesní práva stěžovatelky, Ústavní soud se neztotožnil s jejím tvrzením o porušení jejích základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu