Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Suchomelové, zastoupené Mgr. Janem Bažantem, advokátem, sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2024, č. j. 24 Cdo 3510/2023-107, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2023, č. j. 25 Co 167/2023-81, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. května 2023, č. j. 3 C 7/2023-61, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Petra Matušky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") rozhodl v řízení o zaplacení 300 000 Kč a vypořádání zaniklého společného jmění manželů (stěžovatelky a vedlejšího účastníka) napadeným usnesením tak, že J. K. není oprávněn zastupovat stěžovatelku při jednání dne 20. 6. 2023 jako obecný zmocněnec.
2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí okresní soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že dřívějšími rozhodnutími obecných soudů (rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630) byl J. K. omezen ve svéprávnosti na tři roky od právní moci rozsudku. Vzhledem k tomu nebyl oprávněn na základě plné moci zastupovat v řízení stěžovatelku, neboť obecným zmocněncem může být pouze osoba plně svéprávná.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením zamítl. Vyšel ze zjištění, že jeho rozsudkem ze dne 2. 7. 2021 byl mimo jiné potvrzen rozsudek okresního soudu ze dne 17. 4. 2013 ve správném znění tak, že posuzovaný J. K. se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku. Rovněž rekapituloval dřívější zjištění soudů, dle nichž J. K. trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a která podle znalce ovlivňuje schopnost J. K. právně jednat v relapsu, v akutním stavu mu hrozí závažná újma. Posuzovaný nemá na své onemocnění náhled a jeho pracovní činnost by měla podléhat dohledu, který by včas zachytil případné profesní selhávání.
5. Ke stěžovatelčinu dovolání Nejvyšší soud uvedl, že je přípustné pro vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v jeho judikatuře vyřešena ve všech souvislostech, a to, zda osoba trpící duševní poruchou, která není jen přechodná, omezená ve svéprávnosti tak, že není způsobilá vykonávat advokacii, je způsobilá být tzv. obecným zmocněncem podle § 27 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po posouzení věci Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání není důvodné. Byl-li J. K. omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a to právě z důvodu, že trpí duševní poruchou, a bylo-li mimo jiné zastaveno jeho probíhající trestní stíhání pro jeho nepříčetnost, nebylo možno dospět k jinému závěru než tomu, že není osobou plně svéprávnou. Z toho bylo nutno následně dovodit, že není ani osobou způsobilou být obecným zmocněncem podle § 27 odst. 1 občanského soudního řádu, jenž vyžaduje plnou svéprávnost fyzické osoby, která má jako zmocněnec vystupovat. K námitkám stěžovatelky, že soudy posoudily rozsah omezení svéprávnosti v širším smyslu, než který vyplývá z dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu, bylo rozhodující pouze to, že obecný zmocněnec nemá "plnou" svéprávnost, lhostejno v jaké konkrétní oblasti mu byla omezena. Rozhodnutí nižších soudů, jimiž nebylo připuštěno zastoupení stěžovatelky, tak byla věcně správná.
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021 není rozhodnutím o omezení svéprávnosti, nýbrž je obsahově rozhodnutím o zákazu činnosti. Soudy proto pochybily, vycházely-li následně v napadených rozhodnutích ze skutečnosti, že J. K. byl omezen ve svéprávnosti. Vzhledem k uvedenému stěžovatelce podle jejího názoru nic nebránilo, aby J. K. udělila plnou moc ke svému zastupování při ústním jednání a aby on takovou plnou moc přijal.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Předně je nutno uvést, že staví-li stěžovatelka svoji argumentaci na námitce, že dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021 fakticky nebyla omezena svéprávnost J. K., ale bylo rozhodnuto o zákazu jeho činnosti advokáta, je pro posouzení Ústavního soudu podstatné, že z napadených rozhodnutí ani ze stížnostní argumentace nevyplývá, že by stěžovatelka tímto způsobem brojila v řízení před obecnými soudy. V něm naopak - jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - svou argumentaci stavěla na tvrzení, že omezení svéprávnosti J. K. v rozsahu stanoveném zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu nebrání tomu, aby si ho zvolila jako obecného zmocněnce. Jinými slovy, že omezení jeho svéprávnosti - jehož existenci stěžovatelka nerozporovala - mělo být (pouze) vykládáno v užším smyslu, než jak následně učinily soudy v napadených rozhodnutích.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by námitku, že soudy měly rozsudek Nejvyššího soudu posoudit nikoliv jako rozhodnutí o omezení svéprávnosti, ale jako rozhodnutí o zákazu činnosti, uplatnila v řízení před obecnými soudy. Nezpochybňuje ani způsob zachycení její argumentace v napadených rozhodnutích a neuvádí nic, z čeho by bylo možno dovodit, že soudy tuto námitku i přes její řádné uplatnění pominuly, případně, že jí její uplatnění znemožnily.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka námitku formuluje poprvé až v ústavní stížnosti, je nutno ji posoudit jako nepřípustnou v materiálním smyslu. Jak Ústavní soud opakovaně připomíná, požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se totiž uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. např. nález ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). To znamená, že tzv. materiálně nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla (ačkoliv být mohla) uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit (viz též usnesení ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 916/23 ).
12. S ohledem na uvedené Ústavní soud pouze v obecnosti konstatuje, že závěr soudů obsažený v napadených rozhodnutích o nepřipuštění zastoupení stěžovatelky J. K. na ústním jednání dne 20. 6. 2023 je jako celek udržitelný, neboť - jak soudy správně uvedly - podmínkou způsobilosti osoby vystupovat jako obecný zmocněnec podle výše zmíněného zákonného ustanovení je její "plná" svéprávnost, přičemž tato podmínka v posuzované věci zjevně splněna nebyla.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu