Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Beránka, zastoupeného Mgr. Petrem Pazderkou, advokátem, se sídlem Rudolfovská tř. 71/42, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 sp. zn. 21 Cdo 1935/2023 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2023 č. j. 5 Co 1042/2022-446, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Stanislava Franka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo mu znemožněno domáhat se práva na náhradu škody vůči státu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, který zakazuje vyvlastnění nebo jiné omezení vlastnického práva bez zákonného podkladu.
2. Stěžovatel (povinný) odvoláním brojil proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor"), ze dne 22. 7. 2022 č. j. 203 EX 27008/14-428, jímž bylo v rámci exekuce prodejem nemovitých věcí rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 2 934 000 Kč podle skupin (§ 337c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 1. 2023 č. j. 5 Co 1042/2022-446 změnil napadené usnesení soudního exekutora o rozvrhu podstaty ve výroku I bodu 1 pouze tak, že v první skupině se uspokojuje pohledávka soudního exekutora ve výši 438 239 Kč (oproti částce 438 605 Kč přiznané v usnesení soudního exekutora) a ve výroku I bodu 3 tak, že ve třetí skupině se uspokojuje pohledávka vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) v částce 2 189 627 Kč (oproti částce 2 190 898 Kč přiznané v usnesení soudního exekutora), kterou představuje jeho pohledávka ve výši 2 173 716 Kč a jeho náklady v exekučním řízení ve výši 15 911 Kč. Zbytek rozdělované podstaty ve výši 306 134 Kč (oproti soudním exekutorem stanovené částce 304 497 Kč) se vyplatí stěžovateli, čímž je celá podstata vyčerpána. Krajský soud vyšel z toho, že příkazy k úhradě nákladů exekuce vydané soudním exekutorem s výjimkou v pořadí posledního (ze dne 22. 7. 2022 č. j. 203 EX 27008/14-427) se staly pravomocnými, tedy závaznými pro účastníky řízení, soudního exekutora i exekuční soud. Argumenty stěžovatele proti nesprávnému vyčíslení nákladů exekuce a chybnému postupu soudního exekutora mohly (měly) být uplatněny výlučně v rámci námitek proti příkazům k úhradě nákladů exekuce [§ 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] a pro posuzovanou věc, kdy je rozhodováno o rozvrhu rozdělované podstaty, jsou bezvýznamné.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. 21 Cdo 1935/2023 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud poukázal na konstantní judikaturu, podle níž může být podkladem pro zahrnutí nákladů soudního exekutora do rozvrhového usnesení pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Následně dovodil, že závěr krajského soudu o tom, že argumentace stěžovatele týkající se nesprávného vyčíslení nákladů exekuce a chybného postupu soudního exekutora měla být uplatněna výlučně v rámci opravného prostředku proti příkazům k úhradě nákladů exekuce a pro posuzovanou věc je bezvýznamná, byla v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nebyl důvod, aby stěžovatelem nastolené rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1956/2021 nemohl založit přípustnost dovolání, neboť šlo o skutkově i právně jinou otázku. Ve zbývající části (ohledně námitky, že do rozvrhu nelze zahrnout navýšení pohledávky vedlejšího účastníka řízení z důvodu pochybení soudního exekutora) postrádalo stěžovatelovo dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti.
5. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nezodpověděl otázku, zda lze považovat za pravomocný takový příkaz k úhradě nákladů exekuce, který byl vydán v rozporu se zákonem. Poukazuje na to, že sporný příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán ještě před vymožením povinnosti vymáhané v exekučním řízení. Stěžovatel se dále v dovolacím řízení domáhal vyřešení otázky, zda povinnost povinného hradit náklady exekuce podle § 87 odst. 4 exekučního řádu včetně účelně vynaložených hotových výdajů platí i v případech, kdy tyto náklady vzniknou v důsledku pochybení nebo opomenutí soudního exekutora a poškozují povinného a zde lze toto navýšení zahrnout do rozvrhu podstaty. Toto právní posouzení zůstalo nevyřešené a má návaznost na příkaz k úhradě nákladů exekuce. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud znemožnil stěžovateli domáhat se v plném rozsahu svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
9. Stěžovatel sice petitem ústavní stížnosti výslovně napadá pouze usnesení krajského soudu, ale z jejího obsahu je zřejmé, že brojí především proti usnesení Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud označuje jako účastníka řízení a v záhlaví uvádí, že ústavní stížnost směřuje právě proti jeho rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou, navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
10. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nezodpověděl jím nastolené otázky a dovolání odmítl jako nepřípustné. K tomu Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné porušení záruk řádného procesu neshledal.
11. Nejvyšší soud jasně, srozumitelně, výstižně a s odkazem na svoji ustálenou judikaturu vysvětlil, že stěžovatelem uplatňované dovolací námitky týkající se náhrady nákladů exekuce nemají při rozhodování o rozvrhu podstaty prostor, neboť měly být uplatněny již dříve proti příkazům k úhradě nákladů exekuce. Staly-li se příkazy k úhradě nákladů exekuce pravomocnými, jsou závazné, nezměnitelné a nemohou být v rozvrhovém řízení přezkoumávány. Proto zodpovězení otázky, zda byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán v rozporu se zákonem, resp. zda lze takový příkaz vydaný v rozporu se zákonem považovat za pravomocný, a jaké by byly následky vydání takového příkazu, je v rozvrhovém řízení s ohledem na výše uvedené bezpředmětné. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti nepřináší nic, co by ji posunulo do ústavněprávní roviny a je pouze opakováním již v minulosti uplatněných námitek.
12. Vůči usnesení krajského soudu stěžovatel žádnou relevantní argumentaci nepředkládá, takže Ústavní soud se jí ani blíže nemohl zabývat. Postačí proto odkázat na závěry obsažené v usnesení krajského soudu, které Nejvyšší soud neshledal rozpornými s konstantní judikaturou.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu