Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 416/2024-2091 ze dne 21. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v trestní věci vystupovala v postavení zúčastněné osoby. Policejní orgán 2. září 2020 zajistil její osobní automobil BMW X5 XDRIVE 40D a Okresní soud v Jihlavě jí usnesením č. j. 13 T 76/2021-2078 ze dne 18. listopadu 2024 podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věci, a to právě ve vztahu k uvedenému automobilu. Toto rozhodnutí vycházelo - stručně vyjádřeno - ze zjištění, že M. B. (druh stěžovatelky), odsouzený pro zločin krádeže, namontoval do stěžovatelčina automobilu motor z kradeného vozidla, za což mu stěžovatelka uhradila částku 20 000 Kč. Automobil se tak stal zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, poněvadž namontovaný motor se stal nedílnou součástí vozidla, které tak bylo zhodnoceno ve smyslu § 135b odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
3. Proti usnesení okresního soudu stěžovatelka podala stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl napadeným usnesením jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka namítá, že obžaloba z 18. června 2021 jí byla doručena až v roce 2024 po odsouzení všech obžalovaných, takže se nemohla zúčastnit provádění důkazů v trestním řízení. Tvrdí, že ani rozhodnutí okresního soudu ze dne 8. září 2021 o tom, že zabrání věci se vylučuje do samostatného řízení, jí doručeno nebylo. Poukazuje na to, že návrh na zabrání věci obsažený v obžalobě nebyl nijak odůvodněn, z čehož dovozuje, že nebyl projednatelný, zabrání věci je možno uložit pouze za konkrétní jednání majitele věci, které musí být v návrhu popsáno.
5. Stěžovatelka dále namítá, že klíčový důkaz v podobě odborného vyjádření byl získán v rozporu s § 105 odst. 1 trestního řádu, z něhož vyplývá, že zúčastněná osoba musí být vyrozuměna o přibrání znalce. Závěr krajského soudu, že uvedené ustanovení nedopadá na odborné vyjádření, označuje za nesprávný. Uvádí, že výsledek odborného vyjádření nebyl zdokumentován, takže není verifikovatelný, a že jí nebyla umožněna prohlídka vozidla s vlastním odborníkem.
6. Stěžovatelka rozporuje závěr okresního soudu, že vědomost zúčastněné osoby o tom, že nakládá se zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, není podmínkou pro uložení ochranného opatření zabrání věci. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019 ze dne 12. prosince 2019, z něhož vyplývá, že soud při rozhodování o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku je povinen zkoumat, zda třetí osoba, jejíž majetek má být zabrán, jej od pachatele trestného činu nabyla v dobré víře. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že z odposlechů vyplývá její vědomost o trestné činnosti odsouzeného druha, a namítá, že konkrétní pasáže odposlechů nebyly nikdy citovány, aby se k nim mohla vyjádřit.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K tomu v souzené věci nedošlo.
9. Podle § 42 trestního řádu může zúčastněná osoba činit návrhy, nahlížet do spisů a podávat opravné prostředky v zákonem stanovených případech. Zároveň jí musí být poskytnuta možnost vyjádřit se k návrhu na zabrání věci a může se účastnit hlavního líčení, případně veřejného zasedání, v nichž má být zabrání věci uloženo. Případnou nemožnost uplatnění procesních práv v hlavním líčení je proto možné napravit při konání zvláštního veřejného zasedání a náležitě ochránit ústavně zaručená práva zúčastněné osoby.
10. Stěžovatelčiny námitky směřující proti průběhu řízení o zabrání věci Ústavní soud vyhodnotil jako neopodstatněné. Procesní postup podle uvedeného ustanovení trestního řádu obecné soudy respektovaly a poskytly stěžovatelce dostatečný prostor pro uplatnění jejích práv, jak plyne z obsahu trestního spisu okresního soudu sp. zn. 13 T 76/2021, který si Ústavní soud vyžádal (od č. l. 2009 dále). Okresní soud stěžovatelku vyrozuměl s dostatečným předstihem o konání veřejného zasedání (více než měsíc, srov. § 233 odst. 2 trestního řádu) a doručil jí opis obžaloby. Proběhla tři veřejná zasedání. Soud dvakrát veřejné zasedání odročil právě za účelem, aby se stěžovatelka mohla detailně seznámit s návrhem státního zástupce na zabrání věci, jakož i s klíčovými důkazy, které státní zástupce detailně označil, a to včetně obsahu prostorových odposlechů (srov. č. l. 2037).
11. Ani stěžovatelčiným námitkám vůči důkazu v podobě odborného vyjádření (ze dne 8. ledna 2021, č. j. KRPA-251172/ČJ-2020-0000KT, na č. l. 165 až 1190) nemohl Ústavní soud přiznat opodstatněnost. Závěry tohoto odborného vyjádření korespondovaly se zjištěními z dalšího dokazování a soudy poskytly srozumitelné a logické odůvodnění, proč je považují za zákonný a věrohodný důkaz, takže není třeba opatřovat revizní znalecký posudek, jak navrhovala stěžovatelka (srov. bod 11 usnesení okresního soudu). Ústavní soud nemá ani důvod rozporovat závěr obecných soudů, že postup předpokládaný § 105 odst. 1 trestního řádu (spočívající ve vyrozumění zde uvedených subjektů řízení o přibrání znalce) nelze uplatňovat i ve vztahu k odbornému vyjádření. Stěžovatelka takový právní názor označuje za nesprávný, nijak jej ale neodůvodňuje.
12. Ústavní soud musí stěžovatelce přisvědčit v tom, že při rozhodování o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku je soud povinen zkoumat, zda třetí osoba, jejíž majetek má být zabrán, jej od pachatele trestného činu nabyla v dobré víře; tento právní názor potvrzuje i stěžovatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019 ze dne 12. prosince 2019). Okresní soud sice tento předpoklad nerespektoval, jeho pochybení však napravil krajský soud, který v bodě 5 napadeného usnesení vyloučil dobrou vůli stěžovatelky odkazem na obsah provedených odposlechů, z nichž mělo vyplynout, že stěžovatelka o trestné činnosti odsouzeného druha věděla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedený závěr krajského soudu popírá a namítá, že konkrétní pasáže odposlechů nebyly nikdy citovány. Ústavní soud ovšem zjistil, že tato její tvrzení jsou v rozporu s obsahem trestního spisu.
13. V průběhu veřejných zasedání před okresním soudem konaných 23. ledna 2024 a 8. července 2024 státní zástupce opakovaně odkazoval mj. na úřední záznam policejního orgánu založený na č. l. 1716 až 1725, který vyhodnocoval důkazní prostředky i ve vztahu k vozidlu, které bylo předmětem zabrání (srov. č. l. 2037 a 2056). Tento úřední záznam odkazoval mj. na zachycené hovory stěžovatelky s odsouzeným druhem z 10. srpna 2020 a 21. srpna 2020, které se týkaly odcizených vozidel (srov. č. l. 1361, 1363, 1364, 1719 a 1725).
14. Stěžovatelka ostatně před obecnými soudy vznesla vlastní interpretaci toho, co bylo obsahem uvedených hovorů (č. l. 2075), takže její námitka, že se nemohla k odposlechům či konkrétním pasážím z nich vyjádřit, je zjevně neopodstatněná. Po seznámení se s obsahem zmíněných hovorů navíc Ústavní soud nemá žádný důvod, aby zpochybňoval závěr krajského soudu o tom, že tyto důkazy prokazují vědomost stěžovatelky o trestné činnosti odsouzeného druha (spočívající v odcizování automobilů), což vylučuje její dobrou víru ve vztahu k držbě výše popsaného zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. dubna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu