Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. 3 KZN 1119/2023-4 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 0 ZN 207/2023-18, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a B. J., jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle článku 3, článku 10, článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal trestní oznámení na vedlejší účastnici, v němž (stručně řečeno) uvedl, že s ním navázala intimní vztah, v jehož průběhu mu opakovaně tvrdila, že je její manželství nefunkční a zcela rozvrácené a v důsledku neuspokojivých poměrů a problémů v manželství jej také žádala o finanční výpomoc, kterou stěžovatel pravidelně poskytoval. Stěžovatel také zaslal na její účet částku ve výši 100 000 Kč na nákup nového vozidla, které následně financoval. V průběhu celého vztahu jej ujišťovala o své lásce, trvala na seznámení s dětmi, přičemž společně hledali vhodnou nemovitost ke společnému soužití. V roce 2022 (vztah trval od roku 2018) však došlo k ochladnutí vztahu ze strany vedlejší účastnice, přičemž stěžovatel následně odhalil, že mu neuváděla úplné skutečnosti o povaze jejího soužití s manželem. Na podzim roku 2022 mu vedlejší účastnice chtěla vrátit dary, které stěžovatel požadoval zpět právě z důvodu podezření na její nemorální chování. V listopadu pak vztah bez vysvětlení ukončila, přičemž nevrátila všechny dary, které obdržela od stěžovatele. Od manžela vedlejší účastnice se stěžovatel dozvěděl, že s manželkou intimně žijí a další skutečnosti, které se lišily od toho, co mu vedlejší účastnice tvrdila. Stěžovatel v oznámení uvedl, že mu vznikla škoda částečným vrácením darů, nevrácením věcí, které stěžovatel vedlejší účastnici zapůjčil a pak také následná škoda v podobě zmařených investic, nese si následky i na svém zdraví. Stěžovatel byl toho názoru, že se vedlejší účastnice na jeho úkor obohatila, využívajíc jeho závislosti, a uvedla jej v omyl, když mu přislíbila manželství, i když již na začátku vztahu věděla, že se jedná a bude jednat pouze o vztah milenecký a nezávislý.
3. Uvedené trestní oznámení šetřil policejní orgán postupem podle § 158 odst. 1 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Policejní orgán nezahájil úkony v trestním řízení, ale po provedeném šetření stěžovatele vyrozuměl o tom, že ve věci neshledává podezření z trestného činu.
4. V návaznosti na to stěžovatel zaslal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") stížnost na postup orgánů činných v trestním řízení. Ve vyrozumění ze dne 21. 11. 2023 č. j. 0 ZN 207/2023-18 státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství stěžovateli sdělila, že po přezkoumání předloženého spisového materiálu neshledala v postupu policejního orgánu pochybení, neboť ve věci nebyly zjištěny skutečnosti, jež by umožňovaly učinit závěr, že jednáním vedlejší účastnice byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že ve věci jde o občanskoprávní spor, který je oprávněn řešit civilní soud, nikoliv orgány činné v trestním řízení.
5. O podnětu stěžovatele k výkonu dohledu rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") tak, že postup obvodního státního zastupitelství shledala věcně správným a podnět odložila. To bylo stěžovateli sděleno napadeným vyrozuměním ze dne 8. 2. 2024 č. j. 3 KZN 1119/2023-4.
6. Stěžovatel má za to, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství podle stěžovatele pochybila, když se zaměřila pouze na jí vybrané aspekty trestního oznámení, kdy ostatní skutečnosti a důkazy zcela pominula. Věc nepřezkoumala komplexně ve svém souhrnu, přestože okolnosti případu stěžovatel tvrdil a dokládal ve svých podáních. Státní zástupkyně podle něj zcela opomenula trestněprávní aspekty, které celá záležitost obsahuje. Konkrétními námitkami se podle stěžovatele státní zástupkyně nezabývala a naopak formulovala závěry, které jsou v přímém rozporu s důkazy. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele jeho věc zlehčily a marginalizovaly tak, aby jej posléze odkázaly na občanskoprávní řešení věci.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jedním z orgánů činných v trestním řízení a do jejich činnosti smí zasahovat jen v mezích svých pravomocí k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou, je důležitým odrazem povinností státu poskytovat ochranu základním právům a svobodám [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14)]. Právo na účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v článku 6, článku 7 odst. 1 a článku 9 Listiny, jakož i v článku 2, článku 3 a článku 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v článku 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15
(N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13
(N 216/79 SbNU 475), nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14
(N 8/80 SbNU 91), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15
(N 91/81 SbNU 485)].
10. V případě zásahu do majetkových práv ve smyslu článku 11 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se lze práva na účinné vyšetřování domáhat pouze výjimečně. Ústavní soud se problematice práva na vyšetřování majetkové trestné činnosti podrobně věnoval v nedávném nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23
. V něm mimo jiné zopakoval, že u zásahů méně závažných, kterým bude zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů, by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň namístě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť je zároveň třeba doplnit, že to neplatí u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva jevilo hrubě nedostatečné [viz také nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), bod 19].
11. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně vyšetřily jednání, kterým měl být vydírán, vystavován útisku a záměrně manipulován, čímž mu měla být způsobena značná škoda na majetku. Ačkoliv stěžovatel v obecné rovině poukazuje i na dopady uvedeného jednání na svoje zdraví a rodinný život, tato tvrzení blíže nespecifikuje.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že pozitivní závazek státu spočívající v efektivním vyšetřování (a případně trestním stíhání) jednání, kterým poškozenému vznikla majetková škoda, může vzniknout pouze v případě, kdy poškozeným tvrzené jednání je skutečně kriminální povahy, a tedy dosahuje takové závažnosti, že je nezbytné na něj působit prostředky trestního práva. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je v prvé řadě posoudit, zda jednání oznamované v trestním oznámení naplňuje znaky skutkové podstaty některého trestného činu, tj. zda jde o jednání trestněprávně relevantní.
V projednávaném případě policejní orgán, stejně jako obvodní i městské státní zastupitelství, dospěly k závěru, že jednání, jehož trestního postihu se domáhá stěžovatel, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství konstatovala, že jde o občanskoprávní spor, který je oprávněn řešit civilní soud. Ke stejnému závěru dospěla i státní zástupkyně městského státního zastupitelství v nyní napadeném vyrozumění. V něm jsou zcela jasně vysvětleny úvahy, které státní zástupkyni vedly k závěru, že stěžovatelem namítané jednání není trestněprávně postižitelné.
Tyto úvahy vycházely z důkazů, které byly součástí policejního spisu, jenž měla státní zástupkyně pro své rozhodnutí k dispozici. Ústavní soud má za to, že závěry státní zástupkyně obsažené v napadeném vyrozumění jsou zcela logicky a dostatečně odůvodněny a nelze v nich spatřovat prvky svévole ani jiného protiústavního postupu. Ústavní soud neshledal důvod, proč se od těchto závěrů odchýlit.
13. Jak správně konstatovala státní zástupkyně v napadeném vyrozumění, stěžovatel má možnost domáhat se navrácení darů či uhrazení dalších nákladů v rámci občanskoprávního řízení. Pozitivnímu závazku státu chránit stěžovatelova majetková práva je v projednávaném případě učiněno zadost právě tím, že se stěžovatel může domáhat svých nároků před civilními soudy.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu