Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., právně zastoupeného Mgr. Olgou Volmanovou, advokátkou AK se sídlem J. Š. Baara 80, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2004, č. j. 25 Nc 36/2003-113, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2004, č. j. 19 Co 2494/2004-141, za účasti 1) Okresního soudu v Českých Budějovicích, a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K odvolání otce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 19 Co 2494/2004-141, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku IV., pokud jde o stanovení výživného pro nezl. E. pro dobu po rozvodu manželství potvrdil. Ve výroku II. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nedoplatek na výživném vzniklý stanovením výživného od 1. 3. 2003 do 30. 11. 2004 ve výši 52 600,- Kč pro zletilou A. a ve výši 48 400,- Kč pro nezl. E. je otec povinen zaplatit u nezl. E. k rukám matky a u zletilé A. k jejím rukám do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve vztahu k výživnému pro zletilou A. pro dobu po rozvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. zrušil a v této části řízení zastavil.
Při stanovení výživného vycházel soud prvního stupně z hledisek uvedených v ust. § 96 zákona o rodině, podle kterého při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumal, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
S ohledem na skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování a doplněná v odvolacím řízení, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v možnostech a schopnostech otce i v době, kdy ukončil podnikání, je dosáhnout příjmu nejméně ve výši 15 000,- Kč hrubého měsíčně, když v odvolacím řízení bylo navíc prokázáno, že dům, který se nacházel v podílovém spoluvlastnictví rodičů, byl prodán a otec disponuje částkou kolem 900 000,- Kč. Dle názoru odvolacího soudu tak výživné stanovené soudem prvního stupně odpovídá možnostem, schopnostem i majetkovým poměrům otce, a proto odvolací soud výrok rozsudku o výživném pro nezl.
E. a v době vydání rozsudku odvolacího soudu pro již zletilou A. za dobu trvání manželství rodičů a výrok o výživném pro nezl. E. pro dobu po rozvodu manželství rodičů potvrdil. Odvolací soud změnil výrok o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 3. 2003 do 30. 11. 2004, a to s ohledem na odečtení výživného zaplaceného otcem v říjnu roku 2004 pro každou z obou dcer. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování odvolacího soudu již zletilá A. vzala návrh na výživné pro dobu po rozvodu manželství rodičů zpět a otec se zpětvzetím návrhu v této části souhlasil, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení zastavil.
Z důvodu své nesolventnosti stěžovatel v ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o osvobození od soudních poplatků. K tomu Ústavní soud uvádí, že v souladu s ust. § 62 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), řízení před Ústavním soudem soudním poplatkům nepodléhá.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na kterou Ústavní soud v následujícím příkladem poukazuje. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů, jakož i nesprávnost učiněných skutkových zjištění.
K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93 , sp. zn. III. ÚS 124/96 ). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů.
Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat správnost zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. § 153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.
Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí podle ustanovení § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. srpna 2005
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu