Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Černého, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. března 2024 č. j. 4 VSOL 103/2024-P4-22 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2024 č. j. KSOS 36 INS 12802/2022-P4-17, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Andreje Osúcha a Hany Brenkusové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 8. 2. 2024 č. j. KSOS 36 INS 12802/2022-P4-17 zamítl návrh stěžovatele na stanovení jeho odměny jako ustanoveného právního zástupce jedné z věřitelek dlužníka ve výši 24 588 Kč (dlužník je v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník řízení a věřitelka je vedlejší účastnice řízení - pozn. Ústavní soud). V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel neučinil po svém ustanovení žádné úkony, za něž by mu odměna mohla být přisouzena.
3. K odvolání stěžovatele jako ustanoveného zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil usnesení krajského soudu tak, že stěžovateli přiznal odměnu a hotové výdaje ve výši 8 228 Kč za dva úkony právní služby a náhradu hotových výdajů. Vrchní soud vycházel z tarifní hodnoty určené podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatel přitom za tyto dva úkony a náhradu hotových výdajů požadoval odměnu v celkové výši 24 588 Kč.
4. Stěžovatel s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí. Podle něj vrchní soud nesprávně v jeho věci aplikoval § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Stěžovatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 a na nález ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Na základě této judikatury Ústavního soudu stěžovatel zejména uvádí, že tarifní hodnotu lze na základě podpůrného kritéria ve smyslu § 9 advokátního tarifu použít jen tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky, kdy jen souhrnná výše jistiny činila 383 087,80 Kč. Podle stěžovatele proto není možné pochybovat o tom, že předmět daného řízení lze penězi ocenit. Navíc pokud vrchní soud ve věci stěžovatele aplikoval předmětné ustanovení, odňal stěžovateli možnost se k takovému postupu vyjádřit. Nerespektováním zejména nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3281/22 se pak vrchní soud podle stěžovatele dopustil neakceptovatelné libovůle a narušil legitimní očekávání stěžovatele.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadáno i usnesení krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto usnesení není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání (stěžovatel totiž požadoval přiznat částku 24 588 Kč, ale nakonec mu byla přiznána částka ve výši 8 228 Kč). Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
8. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (když o náhradu nákladů řízení jde i nyní v řízení o ústavní stížnosti). Zdůraznil přitom, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele ústavně akceptovatelným způsobem. Vrchní soud se ve věci stěžovatele otázkou náhrady nákladů řízení zabýval opakovaně. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení vrchního soudu č. j. 4 VSOL 477/2023-P4-12, které předchází usnesení nyní napadenému ústavní stížností. V něm vrchní soud vysvětlil, že ustanovení advokátního tarifu ve smyslu § 8 (kdy se vychází při určení odměny advokáta z hodnoty věci, plnění nebo práva) a ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu (které se vztahuje k předmětu sporu neocenitelnému nebo těžko ocenitelnému) jsou k ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (podle něhož se vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč v typech sporů, v tomto ustanovení specifikovaných) ve vztahu speciality.
Zjednodušeně řečeno to znamená, že podle § 8 nebo podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu se postupuje tehdy, není-li stanoveno jinak. Vzhledem k podstatě sporu o věci samé, jehož se napadená rozhodnutí týkají a vzhledem k dikci § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu se vychází z toho, že právní předpis skutečně "stanoví jinak", a proto se postupuje podle uvedeného speciálního ustanovení advokátního tarifu.
10. Vrchnímu soudu je nutno dát za pravdu i v tom, že stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou pro věc rozhodné, neboť se netýkají insolvenčního řízení [nespadají tedy pod řízení vymezené § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu]. Navíc jak hodnota obchodního podílu relevantní v nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 , tak hodnota automobilu relevantní v nálezu sp. zn. I. ÚS 1750/23 byla skutečně ocenitelná, respektive byla dokonce v řízení před obecnými soudy oceněna. Takové ocenitelné právo, věc nebo plnění se ovšem v případě stěžovatele nevyskytuje, neboť nelze jednoduše vycházet z hodnoty, kterou stěžovatel za jím zastupovanou věřitelku přihlásil do insolvenčního řízení.
V daném typu řízení totiž může být sporná nejen samotná výše věřitelkou přihlášené pohledávky, ale není jisté ani to, do jaké míry přihlášená pohledávka, byť by její hodnota byla zjištěna správně, bude konkrétnímu věřiteli uhrazena. Proto - vzhledem k těmto okolnostem - je i podle Ústavního soudu spravedlivé, pokud se normotvůrce rozhodl v insolvenčních věcech vycházet při stanovení odměny advokáta z náhradní tarifní hodnoty právním předpisem konkrétně definované.
11. Vrchní soud se proto nedopustil libovůle a nenarušil legitimní očekávání stěžovatele, že v jeho věci bude rozhodováno stejně jako v odkazovaných nálezech (neboť okolnosti stěžovatelova případu a těchto nálezům se výrazně odlišují). Jeho rozhodnutí ve věci stěžovatele rovněž nelze považovat ani za překvapivé, neboť vrchní soud v nyní ústavní stížností napadeném rozhodnutí vycházel ze závěrů, které stěžovateli během předchozích fází řízení zprostředkoval.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu