Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 1 As 160/2020-74 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. března 2020 č. j. 64 A 5/2019-208, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) Petra Heriana, 2) Obce J., 3) Nadace JABLOTRON, sídlem Pod Skalkou 4567/33, Jablonec nad Nisou a 4) MUDr. Milana Kvasničky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka a první vedlejší účastník se u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") domáhali zrušení opatření obecné povahy - Územního plánu J., schváleného zastupitelstvem obce J. usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. 79/2018. Pro případ, že by soud nepřisvědčil námitkám týkajícím se přijímání územního plánu jako celku, se navrhovatelé domáhali jeho zrušení v některých částech, konkrétně v části vymezení lokálního biokoridoru LBC-29; veřejně prospěšného opatření VPO-4 - revitalizace X; plochy přírodní (NP) na pozemcích p. č. X1, X2, X3, X4, X5; plochy smíšené nezastavěného území (NS) na části pozemku p. č. X1; plochy smíšené nezastavěného území (NS) na pozemku p. č. X6; plochy N. 222; plochy VP 1.1; a plochy lesní (NL) na pozemku p. č. X7. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem shledal k návrhu stěžovatelky důvod ke zrušení části územního plánu, konkrétně textové i grafické části týkající se vymezení biokoridoru LBK-29 na pozemcích p. č. X1, p. č. X8 a p. č. X5, a to pro nesrozumitelnost spočívající v rozporu mezi textovou a grafickou částí územního plánu, která způsobila nezákonnost tohoto vymezení. Ve zbývající části shledal krajský soud návrh stěžovatelky stejně tak jako návrh prvního vedlejšího účastníka nedůvodný a zamítl je.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že se krajský soud věcí stěžovatelky řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal se všemi relevantními námitkami, a nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že považuje napadené rozsudky za nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatelka v absenci důvodů, pro které soud neshledal oprávněnými či neoprávněnými její námitky porušení ústavně chráněných práv, a to zejména práva na pokojné užívání majetku a práva na spravedlivé řízení za situace, kdy stěžovatelka nemohla uplatnit námitky k návrhu nového územního plánu po dni 11. 11. 2015, neboť pozemek p. č. X1 ve lhůtě pro uplatnění námitek nevlastnila. Stěžovatelka tak neměla a nemá účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy, jak se bránit nepřiměřeně dlouhému řízení o novém územním plánu, eventuálně jeho změnám. Správní soudy se nezabývaly ani stěžovatelkou uvedenými třemi principy, kterými je možno ospravedlnit zásah do pokojného užívání jejího majetku územním plánem. U nově vymezeného VPO-4 stěžovatelka namítala absenci jakýchkoliv důvodů, proč toto veřejně prospěšné opatření bylo územním plánem vymezeno právě na části jejího pozemku p. č. X1, nadto otevírající cestu pro vyvlastnění podstatné časti tohoto pozemku. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, že vymezení VPO-4 je dostatečně určité a jeho odůvodnění je legitimní a řádně odůvodněné. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu, že neprovedly test proporcionality mezi neomezenou lhůtou pro zpracování finální verze územního plánu a patnáctidenní lhůtou stanovenou občanům v průběhu jednotlivých fází řízení o územním plánu, kdy po dobu řízení o územním plánu musí pravidelně sledovat úřední desku, aby neztratili lhůtu pro uplatnění námitek. Doručování písemností prostřednictvím úřední desky považuje stěžovatelka za rozporné se zásadou ochrany oprávněných zájmů a zásadou předvídatelnosti. Bylo na Nejvyšším správním soudu, aby posoudil, zda koncentrace řízení o územním plánu, spojená s doručením oznámení o veřejném projednání návrhu územního plánu zveřejněním na úřední desce v nepředvídatelné době, není v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, a tudíž zda výklad, podle něhož zmeškání lhůty pro podání námitek proti návrhu územního plánu je nutno přičíst v neprospěch stěžovatelky, je v souladu s právem na pokojné užívání majetku. Takové úvahy však Nejvyšší správní soud předmětem svého rozhodování neučinil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10.
10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru správních soudů, v ústavní stížnosti ovšem v převážné míře opakuje argumentaci, kterou již před nimi uplatnila, a která jimi byla ústavně souladným způsobem vypořádána.
9. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ze spisové dokumentace vyplývá, že návrh územního plánu byl v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), veřejně projednán dne 11. 11. 2015, v té době ještě nebyla navrhovatelka vlastníkem pozemku, nemohla tudíž ve stanovené lhůtě uplatnit námitky proti jeho funkčnímu zařazení podle § 52 odst. 2 stavebního zákona, tedy ani připomínky v předchozí fázi projednání návrhu územního plánu § 52 odst. 3 téhož zákona.
Námitka ze dne 21. 8. 2017 byla stěžovatelkou, která předmětný pozemek zakoupila v létě 2016, podána až ve fázi opakovaného veřejného projednání návrhu územního plánu v termínu 14. 8. 2017. Navrhovaný režim na pozemku p. č. X1 se po veřejném projednání návrhu územního plánu neměnil, předmětem opakovaného veřejného projednání v této části tak územní plán nebyl, nebylo proto možné ve vztahu k předmětnému pozemku uplatňovat stanoviska, námitky a připomínky. Námitka stěžovatelky ze dne 21. 8. 2017 tedy byla pořizovatelem v rozhodnutí o námitkách správně vyhodnocena jako nepřípustná a nebylo k ní v souladu se zásadou koncentrace řízení o územním plánu přihlédnuto.
Krajský soud zdůraznil, že ani délka procesu pořizování a projednání návrhu územního plánu, ani fakt, že stěžovatelka předmětný pozemek nabyla až v závěrečné fázi tohoto procesu, či projednání dílčích samostatných požadavků na dohodovacích jednáních, tuto zásadu nemohou prolomit.
10. K námitce vymezení veřejně prospěšného opatření VPO-4 v severní části pozemku p. č. X1 - revitalizace X krajský soud uvedl, že vymezení VPO-4 na pozemku navrhovatelky je dostatečně určité, a to jeho grafickým vymezením ve výkresu A3 v daném měřítku. Krajský soud označil vymezení VPO-4 za legitimní a dostatečně odůvodněné v souladu s § 2 odst. 1 písm. m) a § 170 stavebního zákona. Zákonem definovaný charakter veřejně prospěšného opatření a důvody jeho vymezení byly v daném případě splněny, jak vyplývá ze str.
31 a 34 textové části územního plánu. VPO-4 bylo vymezeno za účelem revitalizace X, která je přírodní památkou s rozlohou 3,97 ha, jak zmiňuje územní plán v kap. A5.1, v níž se uvádí, že "předmětem ochrany v této oblasti jsou zachovalé fragmenty rašelinných a mokřadních luk, po okrajích s rašelinnými smrčinami". VPO-4 tak bylo nepochybně vymezeno za účelem ochrany přírodní památky X, tedy jako opatření nestavební povahy sloužící k ochraně přírodního dědictví (biologicky a ochranářsky cenné části krajiny) ve smyslu § 2 odst. 1 písm. m) stavebního zákona.
Krajský soud dodal, že plochy v řešené lokalitě vymezoval k obdobným účelům již předchozí územní plán, v tomto směru se tedy ze strany druhého vedlejšího účastníka nejedná ani o zcela nové řešení.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. To platí i pro závěry Nejvyššího správního soudu, který při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy, na základě nichž se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že uplatnila-li stěžovatelka své námitky týkající se funkčního zařazení pozemku p.
č. X1 až dne 21. 8. 2017, tj. ve fázi opakovaného veřejného projednání návrhu územního plánu, ačkoliv se navrhovaný režim na uvedeném pozemku po veřejném projednání návrhu územního plánu dne 11. 11. 2015 neměnil, nebylo možné ve vztahu k předmětnému pozemku v souladu s § 53 odst. 2 ve spojení s § 52 stavebního zákona uplatňovat stanoviska, námitky a připomínky, na čemž nic nemůže změnit ani délka procesu pořizování a projednání návrhu územního plánu (kterým se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v bodech 22 - 25 napadeného rozsudku), ani fakt, že stěžovatelka předmětný pozemek nabyla až v závěrečné fázi tohoto procesu.
Nejvyšší správní soud nadto poukázal na skutečnost, že stěžovatelka předmětný pozemek koupila v létě 2016, tj. v době, kdy se již mohla seznámit s navrhovaným řešením v novém územním plánu, jehož návrh byl veřejně projednán dne 11. 11. 2015, o legitimním očekávání stěžovatelky na odlišné konkrétní funkční vymezení tohoto pozemku proto nelze hovořit. To, že se právní předchůdci stěžovatelky zvolenému řešení nebránili, jde k tíži stěžovatelky.
12. Nejvyšší správní soud se také ústavně souladným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se neurčitého vymezení veřejně prospěšného opatření VPO-4 a zařazením části pozemku p. č. X1 a pozemků sousedních do ploch s rozdílným způsobem využití - nezastavitelných jako plocha přírodní (NP), které s vymezením VPO-4 v severní části pozemku souvisí. Také těmto závěrům Nejvyššího správního soudu není z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, tím spíše, že se stěžovatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí, jak vyplývá z výše uvedeného, nezakládají na pravdě.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu