Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Králíka, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Pražákova 1024/66a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2025 č. j. 5 Ads 167/2024-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 15. 10. 2021 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Přestupku se dopustil tím, že dne 24. 2. 2020 umožnil výkon nelegální práce na pracovišti v areálu společnosti Hutchhouse, pila Nechvalín, osmi fyzickým osobám (státní příslušníci Moldavska a Ukrajiny). Výkon nelegální práce spočíval v pomocných a manuálních pracích při kompletaci modulových domů mimo pracovněprávní vztah a bez povolení k zaměstnání. Správní orgán uložil stěžovateli pokutu ve výši 320 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 9. 3. 2022 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí správního orgánu.
3. Žalobu podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2024 č. j. 62 Ad 3/2022-61 zamítl. Krajský soud konstatoval, že protokoly o výslechu cizinců provedených Policií ČR, službou cizinecké policie, jsou veřejnou listinou a správní orgány k těmto protokolům přistoupily jako k jakýmkoli jiným listinným důkazům. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník se s nepotřebností výslechu stěžovatelem navrhovaných osob a dokazováním jinými protokoly o výsleších ve vztahu k předmětu řízení řádně vypořádal (Ivan Pavlyshche vyslechnut byl a protokol o jeho výslechu byl součástí správního spisu; protokoly o výslechu dalších osob byly pro dokazování nadbytečné). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
4. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti namítá, že postupem správního orgánu a soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť v řízení zohlednily pouze důkazy v neprospěch stěžovatele a případné důkazy či indicie ve prospěch stěžovatele ignorovaly. Stěžovatel tvrdí, že z protokolů Policie ČR zjistil, že existují další osoby, které byly na pracovišti a které nebyly vyslechnuty. Podle názoru stěžovatele jejich výpovědi mohly založit důvodnou pochybnost o vině stěžovatele.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva.
7. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení (srov. např. již nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 ).
8. Ústavní soud nezjistil, že by v napadeném rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá jakoukoliv kvalifikovanou námitku, která by jeho věc posunula do ústavněprávní roviny, přičemž řečnické otázky pokládané stěžovatelem nelze považovat za ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud považuje napadené rozhodnutí za pečlivě odůvodněné a neshledává, že by bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nejvyšší správní soud se, stejně jako předtím krajský soud i správní orgány, s námitkou stěžovatele o neprovedení výslechu jím navržených osob přesvědčivě vypořádal (viz body 20 až 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
9. Na závěru Nejvyššího správního soudu o tom, že výslechy stěžovatelem navrhovaných osob nebyly nutné pro dostatečně zjištěný závěr o skutkovém stavu, neshledal Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu