Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2010 č. j. 8 Co 79/2010-22, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2010, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud "pro porušení práva na spravedlivý proces nezákonným výkonem veřejné moci" zrušil výrok I. v záhlaví označeného usnesení. Činí tak, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem (stejně jako formální a obsahové náležitosti návrhu), volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 786/09 , sp. zn. I. ÚS 787/09 , sp. zn. II. ÚS 1370/09 , sp. zn. III. ÚS 3215/09 a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil i ve stěžovatelových věcech vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj