Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, č. j. 24 Cdo 3072/2018-942, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 29 Co 62/2017-775, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 44 C 7/2013-685, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je po zůstavitelce dědičkou ze zákona jako osoba, která s ní žila ve společné domácnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným rozsudkem její žalobu zamítl poté, co učinil skutkový závěr, že stěžovatelka se sice se zůstavitelkou pravidelně stýkala a vypomáhala jí, ale společnou domácnost - kterou stěžovatelka vedla se svými syny - se zůstavitelkou nezaložila (dále jen "rozsudek obvodního soudu"). Tento rozsudek obvodního soudu následně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "rozsudek městského soudu").
Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako absenci společné domácnosti. K namítané procesní vadě spočívající v neposouzení neplatnosti závěti ve prospěch jiných dědiců Nejvyšší soud uvedl, že není pro posouzení dovolání stěžovatelky podstatná, neboť vedení společné domácnosti se zůstavitelkou neprokázala a v důsledku toho dědičkou po zůstavitelce není, bez ohledu na to, zda je závěť zůstavitelky platná či neplatná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti úvodem předesílá, že v záhlaví uvedená rozhodnutí byla napadena rovněž ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 922/19 , která byla podána stěžovatelem, který v dané věci vystupoval vedle stěžovatelky na straně žalobců a společně se stěžovatelkou se také domáhal určení postavení osoby žijící se zůstavitelkou ve společné domácnosti (dále jen "stěžovatel"). Stěžovatelka v této souvislosti konstatuje, že se s uvedenou ústavní stížností stěžovatele ztotožňuje a odkazuje na ni, přičemž svojí ústavní stížností toliko některé skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti stěžovatele rozvádí a poukazuje na nejzávažnější pochybení, kterých se soudy dopustily.
Konkrétně stěžovatelka napadeným rozhodnutím vytýká, že nebyla projednána platnost závěti, a to i přes její zjevné nedostatky zakládající její neplatnost. Ke zpětvzetí žaloby co do části neplatnosti závěti podle stěžovatelky nikdy nedošlo, neboť stěžovatel k tomu nikdy neudělil svůj souhlas. K tomu stěžovatelka dále uvádí, že závěť je absolutně neplatným právním jednáním, neboť ji zůstavitelka nikdy nepodepsala a k tomu byl soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že neplatnost závěti má výrazné dopady na hodnocení důkazů v rozhodování o určení dědiců ze zákona, neboť v této souvislosti vystupovaly jako svědci také osoby, které jsou se zfalšovanou závětí spjaty.
Věrohodnost takových svědků je přinejmenším pochybná a v důsledku neprojednání neplatnosti závěti tak soudy nemohly dospět ke správným skutkovým zjištěním ani v části řízení týkající se určení dědiců ze zákona.
Následně stěžovatelka svoji ústavní stížnost postupně doplňovala prostřednictvím několika podání, ve kterých se věnuje především jednak otázce vedení společné domácnosti se zůstavitelkou a věrohodnosti svědeckých výpovědí v souvislosti s otázkou neplatnosti závěti, a to s tvrzením, že ve vztahu k této otázce nebyla vzata žaloba zpět. Dále stěžovatelka ve svých doplněních poukazuje na probíhající trestní stíhání v souvislosti se zfalšováním závěti zůstavitelky, z čehož je podle stěžovatelky zřejmé, že údajní závětní dědicové a osoby v jejich prospěch svědčící vědomě uváděli nepravdy v soudních řízeních, které jsou předmětem ústavní stížnosti stěžovatelky. Ve svých doplněních ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhuje zrušení také usnesení notářky - soudní komisařky ze dne 17. července 2012, č. j. 32 D 1239/2011-416, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013, č. j. 24 Co 302/2012-505, a "všechna další významově navazující usnesení".
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů k otázce vedení společné domácnosti, Ústavní soud především připomíná, že setrvale judikuje, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod při hodnocení důkazů obecnými soudy dochází pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci.
Naznačený extrémní nesoulad v nyní projednávané věci nenastal. Nadto opírá-li stěžovatelka tyto své námitky o tvrzenou nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí, Ústavní soud poukazuje na to, že obvodní soud k závěru o neexistenci společné domácnosti stěžovatelky a zůstavitelky dospěl z významné části také na základě účastnické výpovědi samotné stěžovatelky a svědeckých výpovědí jejích dětí a dále vycházel také z účastnické výpovědi stěžovatele, listinných důkazů a výpovědí dalších svědků. Další námitkou stěžovatelky, že ke zpětvzetí žaloby co do části neplatnosti závěti nikdy nedošlo, neboť stěžovatel k tomu nikdy neudělil svůj souhlas, se již Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. I.
ÚS 922/19 a předmětnou námitku označil usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 922/19 , za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v citovaném usnesení dospěl k závěru, že: "V zásadě celou ústavní stížností stěžovatel zpochybňoval řízení před obecnými soudy v tom smyslu, že trpí zásadní vadou spočívající v částečném zastavení pro zpětvzetí (v části týkající se určení neplatnosti závěti), byť ke zpětvzetí nedošlo. V tom ohledu se jeho námitky míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů, jež spočívají na závěru, že není důvod řešit platnost závěti ve vztahu ke stěžovateli, který není ani dědicem ze zákona.
Tento závěr je s ohledem na okolnosti věci srozumitelný, logický a přiléhavý. Ústavní soud jej proto shledal ústavně akceptovatelným. Jde-li totiž o namítané porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v řízení bylo zjištěno, že není dědicem ze zákona (to stěžovatel přímo ani nezpochybnil). Za toho stavu nemá hmotné právo, jehož by se stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhal. Případné procesní pochybení jako porušení "stanoveného postupu" mu tak nemůže způsobit újmu.
Není přitom podstatné, že stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že je zároveň i závětním dědicem. Jednak totiž netvrdil, že tato jeho námitka nebyla v předchozím řízení vypořádána (a vzniká tak pochybnost, zda ji vůbec řádně uplatnil v předchozím řízení), jednak zároveň tvrdil, že je tato závěť neplatná. Má-li pravdu a závěť je skutečně falzifikátem, pak zjevně nemůže být závětním dědicem ani on. Je-li závěť naopak platná, tvrzeným procesním pochybením obecných soudů nebyl na svém dědickém právu z takové závěti dotčen" (usnesení ze dne 28.
5. 2019, sp. zn. I. ÚS 922/19 ). Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveném v tomto usnesení Ústavního soudu není důvodu se v nyní posuzované věci odchýlit.
Stěžovatelka v souvislosti se zfalšováním závěti zůstavitelky dále poukazuje na aktuálně probíhající trestní stíhání, čímž má být doložena nedůvěryhodnost příslušných svědků. K samotné skutečnosti probíhajícího trestního stíhání Ústavní soud připomíná, že podle principu presumpce neviny musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny). Takový rozsudek pak může případně představovat relevantní důvod pro povolení obnovy řízení, nicméně nyní v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nemůže ani tato část její argumentace na závěrech Ústavního soudu nic změnit.
Neshledal-li Ústavní soud důvod pro svůj derogační zásah proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností, platí závěr o zjevné neopodstatněnosti i pro doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka bez uplatnění jiné další argumentace navrhuje také zrušení usnesení notářky - soudní komisařky ze dne 17. července 2012, č. j. 32 D 1239/2011-416, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013, č. j. 24 Co 302/2012-505, a všechna další významově navazující usnesení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti (obsaženým v jednom z doplnění její ústavní stížnosti) konstatuje Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu