Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Milotovou, advokátkou, se sídlem Daliborova 648/38, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2010, č. j. 66 Co 685/2010-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2010, č. j. 66 Co 685/2010-84, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2010, č. j. 91 E 82/2010-25, jímž byl k uspokojení pohledávky oprávněného (Statutárního města Ostravy) ve výši 40.975 Kč s příslušenstvím nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (bytové jednotky blíže specifikované ve výroku I.) ve vlastnictví povinné (stěžovatelky). Dále bylo povinné zakázáno zcizení uvedených nemovitostí a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí.
K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě ohledně námitek týkajících se nepřípustnosti vedení výkonu rozhodnutí uvedl, že nejde o překážku litispendence ani o překážku věci rozsouzené, pokud je k vydobytí téže pohledávky vedeno více výkonů rozhodnutí. Vymožení části pohledávky v rámci jiného způsobu výkonu rozhodnutí představuje důvod pro částečné zastavení tohoto výkonu rozhodnutí. Další námitky povinné se týkaly toho, že oprávněnému jako územně samosprávnému celku byla přiznána náhrada nákladů řízení, přestože se jedná o subjekt vybavený vlastními zaměstnanci s právním vzděláním, což je podle existující judikatury nepřípustné.
Zde odvolací soud konstatoval, že právní názor uváděný povinnou je nutno aplikovat se zřetelem k okolnostem konkrétního případu. Oprávněnému nelze upřít právo být zastoupen advokátem, je-li toto právo realizováno v rámci řízení, v němž lze předpokládat aktivní způsob obrany povinné.
5. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovažuje námitku porušení zásady přiměřenosti za důvodnou, neboť stěžovatelka zcela přehlíží, že případný nepoměr mezi výší pohledávky oprávněného a cenou předmětu povinného je pouze jedním (nikoliv však jediným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Pokud bylo patrno, že stěžovatelce je srážena z důchodu částka 173 Kč měsíčně, znamenalo by to, že pohledávka oprávněného ve výši 40.975 Kč by takto mohla být uspokojena až za 19 let.
I pokud by odvolací soud vzal do úvahy tvrzení povinné, že pohledávka ve výši 4.800 Kč byla uhrazena (což by mohlo vést k částečnému zastavení řízení), trvalo by uhrazení zbývající částky při uvedených srážkách z důchodu přes 17 let. Takový způsob výkonu rozhodnutí nepovažuje odvolací soud za způsob, který by naplňoval účel exekuce. Po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby takto nepřiměřeně dlouhou dobu posečkával s úhradou své pohledávky. Ve vztahu k námitkám ohledně nákladového výroku odkázal odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí.
Rovněž tak nepovažuje za relevantní námitky týkající se výše vymáhané částky, neboť otázka částečné úhrady vymáhané částky může být hodnocena pouze ve fázi zastavení (částečného) řízení, přičemž k rozhodnutí o tomto návrhu je věcně příslušný soud prvního stupně.
6. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníka řízení uvedla, že setrvává na svém stanovisku obsaženém ústavní stížnosti s tím, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka primárně namítá nepřiměřenost výkonu rozhodnutí, kdy k vymožení částky ve výši cca 40.000 Kč byl zvolen jako vhodný způsob provedení výkonu prodej nemovitostí, které několikanásobně převyšují uvedenou částku. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. 416/97 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) judikoval, že je povinností obecných soudů, aby při úvaze nad nevhodností uvažovaného způsobu exekuce měly na zřeteli nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí postižené věci, ale - protože nejde o kritérium jediné - přihlížely i k tomu, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase; není-li takový předpoklad dán, nepůjde o (tvrzený) způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci zjevně přesahuje výši pohledávky.
Právě hlediskem uspokojení pohledávky oprávněného v přiměřeném čase byl odvolací soud zřejmě při rozhodování veden (byť jej nevyjádřil v odůvodnění explicitně). Přestože lze Krajskému soudu Ostravě vytknout poněkud sporé odůvodnění rozhodnutí, z hlediska věcného - ve vztahu k námitce nepřiměřenosti výkonu rozhodnutí - nemá Ústavní soud k rozhodnutí obecného soudu v ústavněprávní rovině žádné výhrady. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti doplnil, co bylo hlavním motivem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Pokud tím motivem byla dlouhá doba, než by došlo k uspokojení pohledávky oprávněného (při strhávání částky 173 Kč měsíčně by činila 19 resp. 17 let), má výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí z tohoto pohledu svoje opodstatnění. Úvahy nad rozsahem výkonu rozhodnutí jsou totiž ex lege podmíněny řadou rozličných kritérií, jimiž je obecný soud povinen zabývat se tak, aby očividně rozporné zájmy účastníků vykonávacího řízení byly zákonně, tj. spravedlivě jeho rozhodnutím vyřešeny.
9. Co se týče námitky zneužití práva na právní pomoc spočívající v tom, že se oprávněný nechal zastoupit advokátem, přestože má dostatečný vlastní personální aparát, lze dát za pravdu stěžovatelce a stávající judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ) to potvrzuje, že u státu (a není důvod rozšířit tento pojem i na jiné veřejnoprávní subjekty jako jsou vyšší územně samosprávné celky nebo obce - zvláště ty, které mají charakter statutárních měst), vystupující jako účastník sporu a vybavený k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, které jsou finančně i personálně zajištěny ze státního rozpočtu, není důvod, aby se vždy nechal zastupovat.
Na straně druhé ovšem platí, že zastupování státu advokátem není právními předpisy zakázáno a stát jako účastník řízení může, jako každý jiný účastník soudního řízení, svého práva nechat se zastupovat využít. Při aplikaci uvedeného stanoviska je však třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou veřejnoprávním subjektem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, dosud neřešenou, či jiným způsobem komplikovanou.
V takových případech lze shledat postup veřejnoprávního subjektu, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se např. na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit. V dané věci odvolací soud připustil zastoupení oprávněného advokátem, neboť oprávněný vymáhá vůči stěžovatelce náklady řízení z několika nalézacích řízení, v nichž byla stěžovatelkou navrhována podjatost soudců, čímž bylo možné předpokládat aktivní způsob obrany stěžovatelky.
Takový způsob odůvodnění, přestože není zcela přesvědčivý, se Ústavnímu soudu s ohledem na to, že se jedná o problematiku nákladů řízení, tedy problematiku, kterou nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 , in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.), jeví jako dostačující.
10. Ohledně námitky, že odvolací soud nereagoval na návrh na částečné zastavení řízení Ústavní soud podotýká, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k rozhodování o takovém návrhu je věcně příslušný soud prvního stupně. Stěžovatelka, jak se podává z vyžádaného spisu tento návrh uplatnila (viz č. l. 63 vyžádaného spisu), ale soud prvního stupně o něm dosud nerozhodl. Stěžovatelce tak nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. ´
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu