Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ISALIS v.o.s., IČ: 05720834, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, zastoupené Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2023 č. j. 57 T 3/2020-27124 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2023 č. j. 2 To 10/2023-27211, takto:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. dubna 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavních principů legality výkonu státní moci (vázanosti zákonem) a proporcionality ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do ústavně garantovaných práv stěžovatelky a obchodní společnosti A na vlastnictví majetku a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat a provozovat podnikatelskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelka je insolvenční správkyní dlužníka B (dále jen "dlužník"). Společnost A je zajištěným věřitelem dlužníka (dále jen "zajištěný věřitel"). V trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2020 byl proti J. K. (v postavení jednoho z obžalovaných) vydán odsuzující rozsudek, dle kterého měl J. K. trestnou činností spočívající ve spáchání zvláště závažného zločinu podvodu a v pokračujícím zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti v kauze tzv. robotových obchodů WSM na forexovém trhu způsobit nejméně 7 801 poškozeným osobám (dále jen "poškození") škodu v celkové výši přibližně 2,25 mld. Kč a přitom se zároveň obohatit o částku v souhrnné výši necelé 2 mld. Kč (pro zjednodušení zaokrouhleno a přepočteno do české měny).
4. Společný zmocněnec poškozených podal u Městského soudu v Praze postupem dle § 79g trestního řádu in eventum dle §47 trestního řádu návrh na zajištění peněžních prostředků ve výši 115 mil. Kč na dvou bankovních účtech, které měly být vedeny pro stěžovatelku. Městský soud v Praze tomuto návrhu napadeným rozhodnutím dvěma výroky vyhověl, specifikované peněžní prostředky na obou účtech zajistil, neboť (mimo jiné) uzavřel, že zajištěné prostředky získal dlužník v rámci insolvenčního řízení zpeněžením 100% obchodního podílu ve spol. C, který sice náležel dlužníkovi (dále též jen "obchodní podíl"), avšak ten jej původně nabyl za prostředky pocházející z popsané trestné činnosti J. K. Městský soud Praze napadené usnesení opřel o § 79a a § 79g trestního řádu a odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. června 2021 sp. zn. II. ÚS 2954/20 , z něhož má vyplývat, že účelem insolvenčního řízení není upokojování věřitelů úpadce z prostředků získaných pácháním trestné činnosti. Podpůrně městský soud odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 701/16 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 42/2019. V závěru odůvodnění vyslovil předpoklad, že po právní moci napadeného usnesení bude v samostatném veřejném zasedání rozhodovat o ochranném opatření zabrání věci dle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, resp. zabrání náhradní hodnoty dle § 102 trestního zákoníku.
5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil v prvním výroku týkajícím se zajištění částky 4,6 mil. Kč na jednom z bankovních účtů, jelikož vyšlo najevo, že daný účet jednak není veden pro stěžovatelku, jednak se na něm zajištěné peněžní prostředky již fakticky nenacházejí. Druhý výrok týkající se zajištění částky 110,4 mil. Kč Vrchní soud v Praze pro jeho věcnou správnost potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí však dospěl na rozdíl od Městského soudu v Praze co do dalšího procesního postupu k závěru, že namísto rozhodování o zabrání věci v režimu trestněprávním, bude na místě spíše postup dle insolvenčního zákona, a to v závislosti na tom, zdali si poškození (v případě právní moci odsuzujícího rozsudku vůči J. K. a dalším obžalovaným) přihlásí za podmínek stanovených insolvenčním zákonem do dlužníkova insolvenčního řízení pohledávky na náhradu škody, nemajetkové újmy, či vydání bezdůvodného obohacení způsobené danou trestnou činností (viz zejm. § 167 odst. 2 a § 173 insolvenčního zákona).
6. Stěžovatelka se v poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti dovolává výše zmíněných ústavních principů a garancí, přičemž namítá především disproporci napadených rozhodnutí, jejich nesystematičnost, nelogičnost a soudní svévoli, jelikož daná rozhodnutí považuje za prima facie neúčelná a v důsledku zcela zbytečná. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout do teze, že budoucí uspokojení zajištěného věřitele formou vyplacení zajištěných peněžních prostředků nelze objektivně z žádného důvodu krátit, proto ani (dočasné) zajištění peněžních prostředků nemůže být jakkoli důvodné. Právní názor soudu prvního stupně připouštějící případný pozdější trestněprávní postih zajištěných peněžních prostředků má být především v rozporu s ustanoveními § 140b insolvenčního zákona ve spojení s § 170 písm. d) téhož zákona, dle nichž se v insolvenčním řízení neuspokojují mimosmluvní sankce, mezi něž zabrání věci (či náhradní hodnoty) očividně náleží. Právní názor odvolacího soudu o eventuální možnosti uspokojování nároků poškozených postupem dle insolvenčního zákona pak má být zjevně nesprávný již z důvodu pořadí zajištění a výše pohledávek zajištěného věřitele, když jakékoli upřednostnění poškozených před zajištěným věřitelem má být při respektování zásad právního státu nemyslitelné. Slovy stěžovatelky nemůže být akceptovatelné "...předběhnout prodávajícího, který za předmět koupě nedostal zaplacenou kupní cenu a je od počátku transakce kryt zástavním právem." Napadená rozhodnutí mají v jejich důsledku rezultovat v neústavní zásah do práv stěžovatelky vlastnit majetek a svobodně podnikat, neboť se jimi oddaluje vyplacení jí náležející odměny za výkon funkce insolvenční správkyně dlužníka a tím i schopnost s touto odměnou následně volně disponovat. Do týchž práv mají napadená rozhodnutí zasahovat i u zajištěného věřitele, jelikož nebýt jich, už i on by mohl se zajištěnými peněženími prostředky v rámci jeho podnikatelské činnosti pracovat; přitom u zajištěného věřitele je s přihlédnutím k současné ceně peněz (úrovni úrokových sazeb) další trvání zajištění daných prostředků velmi intenzivním zásahem do jeho majetkové sféry, který mu sám o sobě způsobuje újmu v řádu vyšších jednotek milionů korun ročně (a může pro něj být až likvidační).
7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími a dalšími písemnostmi, které stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přitom se Ústavní soud předně soustředil na námitky směřující proti dopadům do základních práv a svobod stěžovatelky - jakožto navrhovatelky - neboť ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby či v zájmu ochrany veřejného zájmu nelze podat (tzv. actio popularis není dle platné právní úpravy v řízení před Ústavním soudem přípustná). Nicméně i přesto lze pro úplnost konstatovat, že vypořádání stěžovatelkou předestřené argumentace týkající se údajných zásahů do práv či zájmů zajištěného věřitele by patrně nebylo příliš odlišné od tohoto usnesení a vedlo by k obdobnému výsledku.
9. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že není dalším stupněm v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
10. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v jejichž důsledku bývá znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv dotčené osoby, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za neústavní zásah do vlastnických či jiných práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03 , ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19 , nebo ze dne 26. ledna 2021 sp. zn. II. ÚS 117/21 ).
11. Jak plyne z napadených rozhodnutí a aplikovaných zákonných ustanovení, podmínky zákonného podkladu a odpovídající kompetence orgánů veřejné moci pro vydání napadených rozhodnutí splněny byly - o jejich zákonném pokladu a kompetenci obecných soudů je vydat nemá Ústavních soud pochyb.
12. Zbývá posoudit otázky tvrzené disproporčnosti napadených rozhodnutí a s tím související tvrzené zřejmé neúčelnosti zajištění peněžních prostředků. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že tuto argumentační linii stěžovatelka razila a její ústavněprávní souvislosti zdůrazňovala již v předchozím řízení, přičemž obecné soudy se s ní vypořádaly sice relativně stručně, ale ještě ústavně přijatelně. Lze shrnout, že o původu prostředků, za něž byl obchodní podíl původně dlužníkem nabyt, neměly soudy s ohledem na poznatky učiněné v trestním řízení významnějších pochyb, a případné nároky poškozených částku zajištěných peněžních prostředků budou s potřebnou mírou pravděpodobností rovněž přesahovat. V tomto ohledu z důvodu procesní ekonomie Ústavní soud odkazuje na napadená rozhodnutí, a to zejména na body 5, 7 a 8 napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Možná hodnotová disproporce napadených rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelce je v podstatě vyloučena konkrétními poměry případu, neboť toliko individuální zájem stěžovatelky na bezodkladné úhradě části její odměny ve výši 2,95 mil. Kč bez DPH, na níž ji nárok vznikl v souvislosti se zpeněžením obchodního podílu (a o jejíž výši jinak v insolvenčním řízení nepanuje pochyb), nemůže významněji převažovat nad významem zájmů, které se snaží hájit soudy v napadených rozhodnutích, a to zejména zájmy poškozených domnělou trestnou činností J. K. a dalších osob.
13. K tvrzené zjevné bezúčelnosti napadených rozhodnutí je třeba uvést následující: jak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, tak oba obecné soudy, které ve věci zajištění peněžních prostředků rozhodovaly, výslovně uznávají nízkou provázanost a určitou nekompatibilitu trestněprávních předpisů a insolvenčního zákona. Dle názoru Ústavního soudu jde v daných otázkách o výklad podústavního práva, který (jak je rovněž patrno z napadených rozhodnutí, judikatury v nich citované a obsahu ústavní stížnosti), stále prochází vývojem.
Stěžovatelka ale podanou ústavní stížností, v níž se domáhá kasace napadených rozhodnutí, staví Ústavní soud do pozice, v níž by měl přezkumem rozhodnutí o povahou dočasném institutu v podstatě předurčit osud zajištěných peněžních prostředků, neboť i s ohledem na poměry panující v insolvenčním řízení, některé názory insolvenčního soudu plynoucí ze stěžovatelkou předložených písemností a odkazů odvolacího soudu (viz zejm. bod 7 napadeného usnesení odvolacího soudu), nemůže být podstatných pochyb o tom, že v případě zrušení napadených rozhodnutí, by zajištěné peněžní prostředky v majetkové podstatě dlužníka nemusely dlouho zůstat.
Ačkoli je ústavní stížnost formálně přípustná, je s ohledem na konkrétní poměry případu materiálně předčasná, neboť o dalších postupech či nárocích vážících se k zajištěným peněžním prostředkům budou s konečnou platností rozhodovat obecné soudy v závislosti na okolnostech, které v budoucnu teprve nastanou (zejm. v závislosti na výsledku odvolacího a eventuálního dalšího přezkumu prvostupňového odsuzujícího trestního rozsudku proti J. K. a dalším obviněným a také na dalším postupu poškozených). Uvedené platí dvojnásob v situaci, kdy mezi soudy (a to nejen mezi trestními, ale i mezi soudy trestními a soudem insolvenčním) v této fázi věci panuje nezanedbatelný nesoulad co do názorů na další procesní postup a uplatnitelnost různých institutů směrem k zajištěným peněžním prostředkům.
Správnost jejich právních názorů bude otestována a postavena najisto v průběhu vícestupňového řízení včetně případného dovolacího přezkumu u Nejvyššího soudu, který především je povolán ke sjednocování judikatury v rovině podústavního práva, a to i napříč právními obory, je-li to nutné. Až jeho rozhodnutí, v němž budou co do meritu vyřešeny veškeré relevantní argumenty účastníků řízení a potažmo i právní závěry dříve ve věci rozhodujících soudů, bude možno podrobit vyřešení otázek, které již nyní vznáší stěžovatelka, plnohodnotnému ústavněprávnímu přezkumu.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že se nyní nijak nevyslovuje k dalšímu procesnímu postupu týkajícího se ze zajištěných peněžních prostředků. Nicméně v rámci posuzování námitky tvrzené zřejmé bezúčelnosti napadených rozhodnutí konstatuje, že se v tuto chvíli neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, že by snad mělo být již nyní a priori zcela vyloučeno (byť jen částečné) uspokojení případných nároků poškozených ze zajištěných peněžních prostředků. K takto absolutnímu závěru nelze dle názoru Ústavního soudu korektně dospět - takový závěr by si zasluhoval podstatně podrobnější a komplexnější odůvodnění.
Z insolvenčního zákona pro možnost přihlášení případných pohledávek toho kterého z poškozených do insolvenčního řízení dlužníka plynou následující tři (kumulativní) a v základu obecné podmínky: i) musí jít o vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem; ii) zajištění pohledávky vzniklo tak, že v trestním řízení o trestném činu vedoucím ke vzniku vykonatelné pohledávky byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka (bez rozlišování právního důvodu zajištění); iii) přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.
Ústavnímu soudu není zřejmé a neplyne to ani z ústavní stížnosti stěžovatelky, proč by již v tuto chvíli mělo být na straně poškozených (či jen některých z nich) jisté, že tyto podmínky v budoucnu nesplní. Z dikce zákonných ustanovení jednoznačně neplyne požadavek na identitu (shodnost) osob dlužníka a pachatele a rovněž ani seniorita případných nároků poškozených co do pořadí jejich uspokojení vůči pohledávce zajištěného věřitele není zákonem či judikaturou jednoznačně vyloučena (k tomu viz § 167 odst. 2 druhá věta insolvenčního zákona; z rozhodovací praxe k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
listopadu 2017 sp. zn. 29 NSČR 14/2015, zejm. body 19, 21, 22, 29, 30 a bod 34 in fine). Již jen z těchto důvodů se napadená rozhodnutí nyní nejeví jako svévolná pro jejich zřejmou bezúčelnost.
14. Na okraj věci Ústavní soud podotýká, že nezlehčuje situaci, do které se zajištěný věřitel dostal, avšak obchodování s pohledávkami, které jsou svým vznikem a existencí přímo navázány na právní sféru jednoho z hlavních aktérů údajné mimořádně závažné a rozsáhlé trestné činnosti, s sebou nese právní a hospodářská rizika, jež lze i při zvýšené opatrnosti těžko eliminovat, a podnikatel profesionál si jich musí být vědom. S tvrzením stěžovatelky o nemožnosti "předběhnutí" uspokojení od počátku zástavním právem zajištěných pohledávek na doplatky kupních cen lze jistě obecně souhlasit, nikoli však automaticky (bez dalšího uvážení) v případě, že již první část prostředků na úhradu kupních cen pocházela buď přímo či nepřímo z prostředků, které mají původ v trestné činnosti - tj. za situace, kdy první část kupních cen byla hrazena z prostředků, které byly přímým či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a pohledávky na úhradu druhé části kupních cen jsou zajištěny na takto financovaném obchodním podílu (byť zcela nedoplaceném).
I pokud by si býval zajištěný věřitel nedělal odbornou právní prověrku okolností úpadku a majetku dlužníka před nákupem zajištěných pohledávek, informace o rozsáhlém policejním prověřování možné trestné činnosti J. K. byly veřejně známé přinejmenším od roku 2018 (načež tento byl z dané trestné činnosti obviněn a na počátku roku 2021 stanul před soudem) - mediální pokrytí kauzy bylo s ohledem na její povahu, rozsah, počet obětí a status některých poškozených jakožto veřejně známých osobností velmi intenzivní (státní zastupitelství vstoupilo do insolvenčního řízení dlužníka již v srpnu 2019).
Personální propojení J. K. a dlužníka bylo též veřejné (J. K. byl zapsán v obchodním rejstříku jako dlužníkův statutární ředitel od března 2016 do ledna 2021). Přitom z informací v insolvenčním rejstříku se podává, že návrhy na vstupy zajištěného věřitele do insolvenčního řízení místo původních věřitelů byly podány až v září 2021. Proto pravděpodobnost, že by zajištěný věřitel před odkupem zajištěných pohledávek neměl informace o možných trestněprávních souvislostech insolvenčního řízení dlužníka (na rozdíl od původních věřitelů - prodávajících obchodních podílů), je mimořádně nízká.
Již tyto okolnosti dle názoru Ústavního soudu poněkud oslabují apely stěžovatelky založené na tvrzení, že zajištěný věřitel nabyl zajištěné pohledávky v "dobré víře" jako pohledávky zajištěné zástavním právem a měl by to být jedině on, komu bude prioritně poskytnuta soudní ochrana při realizaci nakoupených zajištěných pohledávek.
15. Nadto by při (v tuto chvíli jen hypotetických) úvahách o možné újmě vznikající zajištěnému věřiteli a jemu hrozících likvidačních dopadech nebylo možno odhlédnout od standardní obchodní praxe, kdy možná právní rizika takovéto transakce obvykle vyvažují její obchodní parametry, a to zejména výše či způsob určení ceny postupovaných pohledávek (včetně mechanismu dodatečných úprav) či finanční dopady případného porušení prohlášení a záruk postupitelů. Ústavní soud v tomto směru rovněž nepřehlédl, že od stěžovatelky v rámci insolvenčního řízení obchodní podíl (jakožto předmět zajištění pohledávky zajištěného věřitele) odkoupila v prosinci 2022 společnost D, která má stejnou ovládající osobu jako zajištěný věřitel - jediného společníka Š.
B. (k tomu viz též zprávu stěžovatelky ze dne 1. prosince 2022 založenou v oddílu B. 41 insolvenčního spisu). Na úrovni podnikatelského uskupení tedy daným obchodem (hodnotově) došlo v podstatě jen ke změně struktury skupinových aktiv, kde jeden člen uskupení (D) nabyl za nyní zajištěné peněžní prostředky při valuaci a dalších podmínkách, s nimiž svobodně souhlasil, obchodní podíl, který na něj řádně převeden byl; druhý člen - zajištěný věřitel - stále drží tytéž pohledávky jako předtím. Peněžní prostředky zaplacení za obchodní podíl tak po odečtení nákladů na prodejní proces (zejm.
odměna stěžovatelky a organizátora výběrového řízení, cena znaleckého ocenění podílu) měly v podstatě jen kolovat v rámci téhož podnikatelského uskupení. Proč se napodruhé entita z téhož uskupení účastnila obchodu týkajícího se takto problémového dlužníka a vystavila právním rizikům částku 115 mil. Kč, a to i poté, co byla domnělá trestná činnost J. K. a spoluobviněných podrobně zmapována a popsána v prvostupňovém odsuzujícím rozsudku, není z ústavní stížností zřejmé (ostatně určité otázky může vyvolat i skutečnost, že dle informací v insolvenčním rejstříku kupující - spol.
D - přeplatila obchodní podíl oproti znalcem stanovené "tržní hodnotě" více než sedmkrát; obchodní podíl byl znalcem oceněn na částku 15,5 mil. Kč a kupní cena činila 115 mil. Kč).
15. Návrhu stěžovatelky na přiznání postavení vedlejšího účastníka v řízení o její ústavní stížnosti zajištěnému věřiteli Ústavní soud nevyhověl, neboť vedlejší účastník sám právní zájem na výsledku řízení ani netvrdil (§ 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), byť s faktem, že proti napadeným rozhodnutím byla stěžovatelkou podána ústavní stížnost, musel být nutně obeznámen (když ne přímo stěžovatelkou, tak přinejmenším skrze zprávy stěžovatelky o stavu insolvenčního řízení uveřejněné v insolvenčním rejstříku).
16. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že nezjistil, že by základní práva stěžovatelky byla neústavně umenšována tím, že by na úkor jejího majetku či podnikatelské činnosti byli stát či jiné osoby bezdůvodně upřednostňovány. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena ústavněprávně relevantní svévolí či disproporcí - obecné soudy si při jejich nepočínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu