Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Pachmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2650/2023-173 ze dne 26. ledna 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 276/2022-137 ze dne 22. srpna 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 8 C 271/2020-115 ze dne 16. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 280 899 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která údajně vznikla tím, že mu v důsledku písemné výtky z roku 2016 byla znemožněna další účast na zahraničních misích a kariérní postup. Stěžovatel na prvním jednání uvedl, že byl v průběhu zahraničních misí diskriminován. Obvodní soud pro Prahu 7 jej poučil, že jde o nové tvrzení, které není předmětem řízení a případnou změnu předmětu řízení soud za tímto účelem nepřipustí. Následně vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět. Obvodní soud konstatoval, že ke zpětvzetí žaloby není potřeba souhlasu vedlejší účastnice, neboť nebylo zahájeno jednání. Soud proto řízení usnesením č. j. 8 C 271/2020-115 ze dne 16. 3. 2020 zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
2. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Namítal, že se soud nevyjádřil k jeho předběžným otázkám a poukazoval i na nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedl také, že byl při jednání paralyzován a soud měl proto jednání odročit; soud však namísto toho pokračoval, a to sugestivním až kapciózním způsobem. Městský soud v Praze usnesením č. j. 62 Co 276/2022-137 ze dne 22. 8. 2022 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně v dané věci nepochybil, když řízení zastavil. Uvedl, že žalobce je ve sporném řízení pánem sporu (dominus litis) a učinil-li zpětvzetí žaloby, zřekl se tím práva na projednání své věci soudem. Odkázal na zvukovou nahrávku, která je součástí spisu.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedl, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, a v dovolacím řízení proto pro tyto nedostatky nemohl pokračovat. Doplnil, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolaní nepostačují, stejně tak nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti bez bližšího odůvodnění rozepisuje, že obecnými soudy byla porušena jeho práva ústavně zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 21 odst. 1 a 4, čl. 23, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28, čl. 29 odst. 1 a 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Blíže odůvodňuje toliko porušení jeho práva na soudní ochranu garantovanou čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, když uvádí, že jím učiněné zpětvzetí žaloby považuje za neúčinný procesní úkon, odkazuje přitom na posledně citovanou směrnici, zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, a občanský zákoník.
5. Namítá i to, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil podmínky přípustnosti dovolání. Uvedl, že jím předložená otázka týkající otázky neúčinnosti zpětvzetí žaloby ze strany whistleblowera podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, není tuzemskou judikaturou řešena.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
8. Ústavní soud předesílá, že povinností dovolatele je podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu řádně vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. U předpokladů přípustnosti podle § 237 posledně uvedeného zákona musí totiž Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak musí zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu je naplněn a jak konkrétně je naplněn (k tomu blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023).
9. Dostatečně určité vymezení přípustnosti dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání plynoucí již z textu zákona. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu blíže viz plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
10. V posuzované věci ovšem stěžovatel přípustnost dovolání dostatečně určitě nevymezil, když z obsahu stěžovatelova dovolání nevyplývá žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání založila a dále nevymezuje ani to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Naopak lze souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, že stěžovatel se omezuje pouze na kritiku právního posouzení odvolacího soudu a polemiku s jeho závěry a na námitky, že obvodní a městský soud řízení zatížily vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani jedno samo o sobě ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Lze rovněž uvést, že např. dovolací důvod ve smyslu § 237 občanského soudního řádu zmiňuje stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti. V dovolání ze dne 31. 10. 2022 a jeho doplnění ze dne 31. 7. 2023 tato informace přitom zcela absentuje.
11. Ústavní soud tak uzavírá, že postup Nejvyššího soudu je ústavně konformní. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč se dovoláním nemohl zabývat z důvodu jeho vadnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat ani za přepjatě formalistické. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto konstatuje, že vůči usnesení Nejvyššího soudu není dán důvod pro kasační zásah, neboť jím nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tak shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud dále připomíná, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo dovolání stěžovatele řádně odmítnuto (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu) pro vady, tedy že například vůbec neobsahovalo otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 téhož zákona či vymezení dovolacích důvodů, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor.
Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz z mnoha např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016). Za těchto okolností nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením obvodního a městského soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími proti těmto rozhodnutím obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu