Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti ARTENDR s. r. o., sídlem Nádražní 67, Velký Osek, zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024 č. j. 21 Co 248/2023-152 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. září 2023 č. j. 6 C 119/2022-117, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obce Úhlejov, sídlem Úhlejov 50, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces a práva podnikat.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podle příkazní smlouvy zavázala za úplatu pro vedlejší účastnici obstarat podání žádosti o dotaci. Protože řízení o žádosti o dotaci podané dne 9. 12. 2020 bylo později zastaveno pro formální vadu, domáhala se vedlejší účastnice po stěžovatelce zaplacení 36 300 Kč jako vrácení zaplacené odměny pro porušení její povinnosti ze smlouvy.
3. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Stěžovatelka a vedlejší účastnice si podle něj sjednaly, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici újmu až do výše zaplacené odměny, které jí vznikne porušením povinnosti stěžovatelky rovnající se hrubé nedbalosti při přípravě žádosti o dotaci. V nyní posuzované věci nebyla žádost o dotaci úspěšná z formálních důvodů, protože k ní nebyl přiložen originál žádosti o stavební povolení, nýbrž pouze její kopie bez elektronického podpisu. Protože předem zveřejněná pravidla přidělování dotací byla v tomto jasná, šlo o hrubou nedbalost stěžovatelky, a požadavky vedlejší účastnice jsou oprávněné. Okresní soud neprovedl pro nadbytečnost výslechy zaměstnanců stěžovatelky, které měly prokázat, že se na podmínky dotace dotazovali telefonicky, protože by to nic neměnilo na tom, že předem zveřejněné podmínky byly jednoznačné.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Doložení přílohy v kopii namísto originálu bylo jako důvod neúspěchu žádosti o dotaci hrubou nedbalostí stěžovatelky. Pravidla přidělování dotací v tomto směru byla jednoznačná a stěžovatelka se na podávání dotací jako podnikatelka specializuje; důvodně tak od ní lze očekávat znalost těchto procesů. To odpovídá i chápání hrubé nedbalosti podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, protože okolnosti věci svědčí o zjevné bezohlednosti stěžovatelky k zájmům vedlejší účastnice. Krajský soud se konečně věcně nezabýval tvrzením stěžovatelky, že žádost byla podána v době covidové pandemie a situace byla nepřehledná, protože šlo o nepřípustnou novotu, kterou stěžovatelka dříve v řízení nepřednesla.
5. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění předpokladů hrubé nedbalosti u jejího jednání. Závěry obecných soudů ve skutečnosti znamenají, že každé, byť drobné, pochybení příkazníka jako podnikatele má povahu hrubé nedbalosti. To je nepřípustné, protože je tím stěžovatelka tlačena do situace, kdy si nemůže žádné pochybení dovolit. Stěžovatelka zdůrazňuje, že k podání žádosti došlo za covidové pandemie. Krátce před podáním žádosti, v říjnu 2020, proto došlo ke změně pravidel přidělování dotací, včetně požadavků na podávání elektronických žádostí. Ke zveřejnění přílohy, která blíže popisovala obsah těchto pravidel, došlo až během prosince téhož roku, tedy až po uzávěrce pro podání žádosti o dotaci. Odbornost stěžovatelky přitom nespočívala v náležitostech podávání elektronických žádostí, nýbrž především ve znalosti obsahové stránky jejich vyřizování.
6. Dále stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jejími důkazními návrhy na výslech jejích zaměstnanců, kteří před podáním žádosti telefonicky zjišťovali, jakým způsobem lze podle nových pravidel žádost podat. Odpovědi správního orgánu však nebyly jasné a určité. Hodnocení těchto okolností přitom bylo rozhodné pro posouzení "míry" pochybení stěžovatelky při zpracovávání žádosti o dotaci; stěžovatelka udělala vše, co bylo v jejich silách. Stěžovatelka dále upozorňuje, že na podnikatele jsou kladeny stále náročnější administrativní požadavky, což má na podnikání rdousící efekt. Příkladem budiž formalistický výklad zastávaný zde obecnými soudy. Regulace podnikatelských aktivit státem by měla být zdrženlivá. Konečně stěžovatelka namítá, že její tvrzení o překotných změnách pravidel přidělování dotací v covidové pandemii nebylo novotou. O tom svědčí protokol z jednání před okresním soudem, podle kterého stěžovatelka v závěru jednání tvrdila, že "ke konzultacím a dotazům pracovníků [stěžovatelky] na Ministerstvo místního rozvoje docházelo v době pandemie a ani z ministerstva nebyly poskytnuty řádné informace."
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka zde brojí zejména proti závěrům obecných soudů o porušení své povinností ze smlouvy o příkazu, v jejímž důsledku je povinna vrátit odměnu za obstarání záležitosti pro vedlejší účastnici. Pro Ústavní soud je zde v prvé řadě rozhodné, že jde o peněžitou povinnost v tzv. bagatelní výši. Z hlediska intenzity eventuálních pochybení orgánů veřejné moci dal Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že s výjimkou extrémních situací je úspěšnost ústavní stížnosti v takových věcech pro jejich zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O "extrémní situace" jde zejména v případech svévole, tedy absence jakéhokoli odůvodnění, anebo v situacích, kdy se závěry a odůvodnění napadených rozhodnutí příčí pravidlům logiky, jsou výrazem přepjatého formalismu nebo jiným vybočením z obecných principů spravedlnosti.
10. Ústavní soud je přitom veden úvahou, že tzv. bagatelní částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Je zde evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08
(N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07 , ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12 , ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
11. Takové extrémní pochybení zde Ústavní soud neshledal.
Odůvodnění napadených rozhodnutí je srozumitelné a logicky obhajitelné. Pro Ústavní soud je rozhodné, že napadená rozhodnutí pro stěžovatelku nepředstavují nepřiměřeně tvrdé důsledky, a to tím spíše, jde-li o tzv. bagatelní částku, což stěžovatelka ve své argumentaci nereflektuje. I podle stěžovatelky ke zveřejnění pravidel přidělování dotací došlo před podáním žádosti. Má-li spočívat přidaná hodnota obchodní činnosti stěžovatelky v zajištění řádného projednání žádosti o dotaci, nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřené, nenáleží-li jí odměna za situace, kdy jejím přičiněním dojde ke zmaření této příležitosti z ryze formálních důvodů. Stěžovatelka nepředkládá žádné relevantní argumenty ke zpochybnění, že pravidla přidělování dotace byla jasná.
12. Stěžovatelka sama připouští, že její specializace nespočívá ve formálním vyřizování žádostí, nýbrž spíše v otázkách jejich obsahu. Dovodily-li z toho soudy právě to, že u stěžovatelky, která se na obstarávání žádostí o dotace specializuje, je oprávněné objektivně očekávat, že některé složitější situace dokáže zvládnout lépe než někdo neznalý obdobných záležitostí, považuje Ústavní soud tento závěr za racionální a udržitelný. Lze ostatně očekávat, že hospodářským smyslem transakce, do které stěžovatelka podle všeho vstoupila dobrovolně, bylo zajistit pro vedlejší účastnici přístup k posouzení materiálních podmínek dotace, což sebou logicky nese požadavek formální bezvadnosti podání žádosti. Uplatnění vyššího standardu u stěžovatelky jako profesionálky zde má své rozumné opodstatnění. To přitom nevychází ze snahy veřejné moci regulovat podnikání, nýbrž spíše z ekonomické povahy obchodní transakce, které se stěžovatelka účastnila jako podnikatelka nabízející své služby.
13. Pochybení extrémní povahy nepředstavuje ani vyřízení důkazních návrhů stěžovatelky obecnými soudy. Nadbytečnost představuje podle ustálené rozhodovací praxe legitimní důvod pro neprovedení důkazu [srov. kupříkladu nálezy ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03
(N 125/37 SbNU 573) či ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07
(N 20/48 SbNU 213)]. Odůvodnění pak je i zde logické a obhajitelné, bylo-li pro obecné soudy rozhodné zejména to, že pravidla přidělování dotací byla u stanovení formálních podmínek žádosti jasná.
14. Z téhož důvodu nejde o takové pochybení ani u vyřízení námitek stěžovatelky o překotných změnách pravidel v době covidové pandemie. Zaprvé má Ústavní soud tyto námitky za vypořádané již odkazem na srozumitelnost a jasnost předem zveřejněných pravidel. Zadruhé, zmínka stěžovatelky o covidové pandemii na jednání před okresním soudem, jak se podává z protokolu z jednání, je značně neurčitá. Tvrdila-li proto teprve později, že byla vydávána nová pravidla před podáním žádosti, je oprávněné, že takové tvrzení označil krajský soud za nepřípustnou novotu, a z téhož důvodu na něj věcně nereagoval.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu