Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ž. K., b) M. K., c) Z. G., d) J. K., e) P. K., f) M. K., g) B. K., h) L. K., i) M. K., j) N. K., k) A. K., l) J. K., m) N. K., n) M. K., o) J. K., p) nezl. F. K., zastoupeného zákonnými zástupci A. K. a J. K., všech právně zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti výrokům I, II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 338/2022-759, ve znění opravného usnesení ze dne 28. února 2024 č. j. 25 Cdo 338/2022-777, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Města V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými jejich dovolání zamítl či odmítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká.
2. Stěžovatelé se domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluv a náhrady v penězích ve výši 100 000 Kč pro každého z nich, za neoprávněný zásah do jejich práva na sebeurčení a rodinný život, jehož se vedlejší účastník měl dopustit násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili, do nedůstojných životních podmínek, a za zásah do jejich cti, k němuž mělo dojít výroky Jiřího Čunka na adresu obyvatel předmětného domu a romské komunity obecně.
3. Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2009 č. j. 23 C 310/2007-208 žalobu zamítl. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010 č. j. 1 Co 30/2010-283 byl tento rozsudek zrušen. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2011 č. j. 23 C 310/2007-375 žalobu opět zamítl a i tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012 č. j. 1 Co 76/2012-406 zrušen. Nato krajský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2015 č. j. 23 C 310/2007-560 žalobu opětovně zamítl.
Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 č. j. 1 Co 76/2015-644, přičemž odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce a doporučil vyloučení věcí různých rodin k samostatnému řízení. Dovolání vedlejšího účastníka proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 5292/2015-770 odmítnuto. Odmítnuta byla i ústavní stížnost vedlejšího účastníka proti tomuto usnesení, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 23.
5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2640/2016
. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 23 C 310/2007-833 byla z věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 23 C 310/2007 vyloučena k samostatnému řízení (§ 112 odst. 2 o. s. ř.) mimo jiné i věc stěžovatelů nadále vedená pod sp. zn. 23 C 311/2007.
4. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 23 C 311/2007-578, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020 č. j. 23 C 311/2007-602, výrokem I zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaslat každému z nich písemnou omluvu ve znění v tomto výroku uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích, jakož i na oficiálních internetových stránkách města V. Výrokem II uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit každému ze stěžovatelů a) a b) 30 000 Kč, stěžovatelce c) 10 000 Kč, stěžovatelce d) 5 000 Kč, stěžovateli e) 10 000 Kč, každému ze stěžovatelů f) a g) 20 000 Kč, každému ze stěžovatelů h), i) a j) 5 000 Kč, každému ze stěžovatelů k) a l) 20 000 Kč, každému ze stěžovatelů m), n) a o) 5 000 Kč, výrokem III zamítl žalobu každého ze stěžovatelů na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč, žalobu stěžovatele p) zcela zamítl, a výroky IV až VII rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
5. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 č. j. 1 Co 3/2021-631, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil zaslat každému ze stěžovatelů a), b), c), e), f), g), k) a l) písemnou omluvu v tomto znění: "Město V. se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života." Vůči stěžovatelům d), h), i), j), m), n), o) a p) a v části, v níž stěžovatelé a), b), c), e), f), g), k) a l) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil.
Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce a) 20 000 Kč, stěžovatelce b) 20 000 Kč, stěžovatelce c) 8 000 Kč, stěžovatelce e) 8 000 Kč, stěžovateli f) 10 000 Kč, stěžovatelce g) 10 000 Kč, stěžovatelce k) 10 000 Kč a stěžovateli l) 10 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 80 000 Kč stěžovatelce a) i stěžovateli b), 92 000 Kč stěžovatelce c), 100 000 Kč stěžovatelce d), 92 000 Kč stěžovateli e), 90 000 Kč stěžovatelům f) i g), 100 000 Kč stěžovatelům h), i), j), 90 000 Kč stěžovatelům k) i l) a 100 000 Kč stěžovatelům m), n) a o); ve vztahu ke stěžovateli p) zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Dalšími výroky pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Výrokem I rozsudek vrchního soudu ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o zadostiučinění v penězích, změnil tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě se ve výroku III mění tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce c) 30 000 Kč, stěžovatelce d) 25 000 Kč, stěžovateli e) 30 000 Kč, stěžovatelce h) 25 000 Kč, stěžovateli i) 25 000 Kč, stěžovatelce j) 15 000 Kč, stěžovatelce k) 5 000 Kč, stěžovatelce m) 25 000 Kč, stěžovatelce n) 25 000 Kč a stěžovateli o) 25 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se potvrzuje; v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok III krajského soudu, dovolání zamítl.
Výrokem II dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě ostatních stěžovatelů, či změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ostatních stěžovatelů zamítl, a dovolání všech stěžovatelů proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti vedlejšímu účastníku omluvit se jim za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv stěžovateli navržených, odmítl.
Výrokem III dovolání stěžovatele p) proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto stěžovateli potvrzen, odmítl. Výrokem IV rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem p) a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Konečně výrokem V rozsudek vrchního soudu ve výrocích II až IV, ve výroku V ohledně všech stěžovatelů s výjimkou stěžovatele p), a výrocích VI až VIII o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích IV, VI a VII o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
8. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují části závěrů vrchního soudu, Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace výroků Jiřího Čunka zveřejněných v průběhu řízení či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž stěžovatelé vyčítají vedlejšímu účastníkovi nedostatek sebereflexe.
9. Stěžovatelé namítají, že část z navrhované náhrady nemajetkové újmy jim stále přiznána nebyla a že omluva měla být přiznána ve větším rozsahu a měla být zároveň zveřejněna v médiích a na oficiálních stránkách města V. Zásah do osobnostních práv je podle jejich přesvědčení závažnější, než jak jej posoudily obecné soudy. Stěžovatelé též uvádějí, že délka řízení svědčí o tom, že jejich žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu není žádný opravný prostředek přípustný (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Argumentace v ústavní stížnosti směřuje především proti závěrům Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. V prvé řadě musí Ústavní soud připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není třetí instancí v systému obecné justice. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 455/18 , bod 6 či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3181/23 , body 10 až 11).
13. Ústavní soud opakovaně uvádí, že při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje.
Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. např. nález ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18
(N 23/98 SbNU 299), bod 21]. Přípustnost lze vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. blíže stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
14. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu a plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny explicitně. Podstatné je tedy například to, že předestřená právní otázka je konfrontována s rozhodovací činností dovolacího soudu a tvrzeno je odchýlení se od této praxe, nikoli to, zda je ocitována též příslušná pasáž § § 237 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023). Naopak pro vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nikdy nepostačí pouhé konstatování či odkaz na zákonné ustanovení, vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 42).
15. Ústavní soud po přezkoumání rozsudku Nejvyššího soudu, argumentace stěžovatelů a obsahu podaného dovolání konstatuje, že se tento soud s dovoláním stěžovatelů vypořádal dostatečně a z jeho rozhodnutí jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, shrnul argumenty svědčící jak pro zvýšení finanční náhrady (oproti rozsudku vrchního soudu), ke kterému nakonec přistoupil, jakož i argumenty zdůvodňující nepřiznání finanční náhrady v plné požadované výši, a tedy svědčící pro částečné zamítnutí dovolání.
Vyšel z dosavadní rozhodovací praxe týkající se odškodňování za nemajetkovou újmu a srovnal situaci stěžovatelů s jinými případy z pohledu výše přiznané částky (např. případ nezákonných sterilizací), popsal a vyhodnotil relevantní odlišnosti v posuzovaných případech a situacích a své závěry o výši přiznaného zadostiučinění dostatečně a podrobně zdůvodnil.
16. Nejvyšší soud tak dostál požadavku individualizace výše finančního zadostiučinění zohledňujícího všechny konkrétní okolnosti případu, své závěry přezkoumatelně odůvodnil a nedopustil se jakéhokoli výkladového excesu, který by umožnil Ústavnímu soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Totéž platí také pro tu část dovolání, v níž se Nejvyšší soud zabýval rozsahem omluvy. Stěžovateli podané dovolání pouze cituje § 237 o. s. ř., přičemž vůbec neuvádí, který z předpokladů přípustnosti je u jednotlivých právních otázek (vymezených navíc taktéž značně nejasně a nepřehledně) naplněn. Ani z celkového obsahu dovolání to zřejmé není. Ústavní soud tak neshledal pochybení Nejvyššího soudu, pokud v části týkající se rozsahu a formy přiznané omluvy (výrok II) dovolání odmítl z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti.
17. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými částmi výroků rozsudku Nejvyššího soudu, kterými Nejvyšší soud odmítl či zamítl dovolání jednotlivých stěžovatelů, nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. K tvrzení stěžovatelů, že žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě, se v této fázi řízení Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů musí být nejprve (v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti) posouzeno obecnými soudy v řízení týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Teprve výsledek tohoto posouzení může být případně napadán před Ústavním soudem.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatelů, aby postupoval podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, totiž hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon nestanoví jinak. Ústavní soud může pouze v odůvodněných případech a podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. O takovou situaci se však v nyní projednávaném případě nejedná.
19. Ústavní soud se vzhledem k délce sporu před obecnými soudy zabýval ústavní stížností přednostně, aniž by k tomu vydával usnesení, a rozhodl o ní v nejkratším možném čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu