Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti AGROSPOL Drásov, akciová společnost - v likvidaci, se sídlem 664 24 Drásov 52, zastoupené JUDr. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2007, č. j. 16 Co 506/2006-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 4. 2007 napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo částečně potvrzeno a částečně změněno usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 10. 2006, č. j. 8 Nc 1301/2006-41. Usnesením soudu prvního stupně bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo stěžovatelce zakázáno, aby jakkoliv zcizovala, zatěžovala nebo jinak nakládala s nemovitostí zapsanou na LV č. 725 pro obec a katastrální území D. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, a to konkrétně se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 budovy č. p. 379, postavené na pozemcích p. č. 52/2, 52/5, 52/6 a 52/7.
Podle názoru stěžovatelky byla napadeným usnesením odvolacího soudu porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na ukládání povinností na základě zákona a v jeho mezích, právo na rovné zacházení při omezování základních práv a právo na šetření podstaty a smyslu ustanovení o mezích základních práv a svobod garantovaná čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, dále právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se k předloženým důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jak stěžovatelka blíže rozvedla, neměla možnost před soudem prvního stupně se k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřit; o tom, že žalobci podali návrh na vydání předběžného opatření se stěžovatelka dozvěděla až ze samotného usnesení. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně pak stěžovatelka předložila větší množství listinných důkazů, které však odvolací soud neprovedl, v rozhodnutí k nim nepřihlédl a zcela je opomenul. Konečně je stěžovatelka názoru, že v daném případě vůbec nebyly splněny podmínky pro omezení jejího vlastnického práva formou předběžného opatření. Obecný soud podle stěžovatelky de facto v usnesení tvrdí, že každý, kdo podá žalobu na úhradu dlužné částky a má obavu, že po vynesení rozsudku nebude z čeho provádět výkon rozhodnutí, má právo na vydání předběžného opatření, jímž soud zakáže dispozici s jakýmkoliv majetkem. Ze soudní praxe je podle stěžovatelky nesporné, že soudy v takovýchto případech předběžná opatření neukládají. Navíc předběžné opatření se týká dispozice s jinou nemovitostí, než byla nemovitost, jíž se týká žaloba o vydání bezdůvodného obohacení.
S ohledem na tyto důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud dále uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dodává, že zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatelů nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí právě proti rozhodnutím, která nemají trvalý a v budoucnu nezhojitelný dopad do sféry základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo výše popsáno. Napadené usnesení odvolacího soudu není de facto posledním prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje, neboť jde o opatření dočasné a zároveň nejde o rozhodování ve věci samé, které by trvale a nezvratně omezilo či porušilo základní právo stěžovatelky. Z tohoto důvodu není v daném případě pro řízení před Ústavním soudem splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje.
Jestliže důvodem pro konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti je zhojitelnost omezení vlastnického práva a zejména jeho dočasnost, je třeba trvat na tom, aby časový rozsah tohoto omezení sledoval zásadu proporcionality, jinými slovy aby toto omezení trvalo jen po dobu nezbytně nutnou k zajištění vykonatelnosti rozhodnutí obecného soudu ve věci samé. V případě, že by řízení ve věci samé trvalo neúměrně dlouhou dobu, po níž bude účinné také ústavní stížností napadené předběžné opatření, mohl by postup obecných soudů vybočit z mezí proporcionality omezení základního práva, což by případně bylo důvodem pro poskytnutí ochrany stěžovatelce ze strany Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj