Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího Praha - Stodůlky, sídlem Kovářova 21/22, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 28 Cdo 3897/2023-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
června 2023 č. j. 72 Co 86/2023-180 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 2022 č. j. 31 C 371/2021-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/4, Praha 2 - Nové Město, hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14.
října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), domáhala určení, že první vedlejší účastnice, Česká republika (první žalovaná), je vlastníkem pozemků p. č. 2058, 2059/1, 2062 a vymezené části pozemku p. č. 2063 (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 321/1) v k. ú. Jinonice (s příslušností hospodaření pro první vedlejší účastnici) s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných pozemků evidován druhý vedlejší účastník jako druhý žalovaný. Třetí vedlejší účastnici jako třetí žalované byla svěřena správa předmětných pozemků. Podle stěžovatelky skutečným vlastníkem není druhý vedlejší účastník, nýbrž první vedlejší účastnice -Česká republika. Pozemek p. č. 2063 v k. ú. Jinonice je v katastru evidován jako součást zemědělského půdního fondu. Dosud nedošlo ke vkladu vlastnického práva České republiky do katastru nemovitostí a není evidováno právo hospodaření s majetkem státu.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že první vedlejší účastnice - Česká republika, je vlastnicí pozemků p. č. 2058, p. č. 2059/1, p. č. 2062 a vymezené části pozemku p. č. 2063 (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 321/1) v k. ú. Jinonice s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad zamítl (výrok I.), výroky II. - IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem výše uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení v poměru mezi stěžovatelkou a třetí vedlejší účastnici) rozsudek obvodního soudu změnil jen co do výše nákladů řízení (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. - V.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že podmínky přechodu předmětných pozemků na obec - druhého vedlejšího účastníka ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), byly splněny, včetně stěžovatelkou sporovaného faktického hospodaření obce s dotčeným nemovitým majetkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
5. Rozsudek městského soudu v rozsahu výroku I. napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II. a III.). Nejvyšší soud se zřetelem na důvody napadeného rozhodnutí městského soudu nepřisvědčil výtce stěžovatelky, že městský soud rezignoval na zkoumání (druhé) podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu podle aplikovaného ustanovení spočívající v existenci formálního práva hospodaření a dovodil, že městský soud se odkazované judikatuře nezpronevěřil.
Brojí-li stěžovatelka proti hodnotícím závěrům městského soudu o naplnění dvou zákonem stanovených předpokladů (o formálním právu hospodaření či jeho faktické realizaci), Nejvyšší soud konstatoval, že těmito svými výtkami nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti) není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li městským soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.) oporu v provedeném dokazování, poněvadž k vadám řízení smí Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v předmětné věci ve svých rozhodnutích nevyvodily důsledky z procesní pasivity vedlejších účastníků po poučení o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání a nezohlednily tak neunesení břemene tvrzení vedlejšími účastníky ohledně podmínky formálního hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
7. Nejvyšší soud dezinterpretoval argumentaci stěžovatelky obsaženou v dovolání a účelově se vyhnul posouzení stěžovatelčiny námitky. Rozsudek městského soudu tak nepřezkoumal z hledisek, které stěžovatelka vytýkala. Stěžovatelka v dovolání upozorňovala na to, že přestože § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. stanoví mj. podmínku, aby k předmětným pozemkům "ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části", obecné soudy splnění této podmínky nezkoumaly a vedlejší účastníci k jejímu splnění nic konkrétního netvrdili a ani nedokazovali.
8. Přestože obvodní soud vedlejší účastníky řádně poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že splnění této podmínky musí být v řízení tvrzeno a prokázáno (má-li být učiněn závěr o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům), vedlejší účastníci na toto poučení nereagovali. Soudy z procesní pasivity účastníků žádný odpovídající závěr nevyvodily. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud ani soudy nižších stupňů při rozhodování nezohlednily neunesení břemene tvrzení vedlejšími účastníky, resp. neřídily se principem projednacím a principem koncentrace řízení, nevyvodily z absence potřebných tvrzení vedlejších účastníků patřičný procesní závěr a samy nepřípustně doplnily absentující tvrzení vedlejších účastníků. Tímto postupem obecné soudy porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu.
9. Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy nezohlednily neunesení důkazního břemene vedlejšími účastníky, přičemž pouhé tvrzení účastníka řízení soudy hodnotily jako způsobilý důkazní prostředek. Obvodní soud i městský soud učinily (mj.) závěr o splnění podmínky § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pouze na základě čestných prohlášení. Stěžovatelka namítala, že je-li dokazováno splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tím, že vedlejší účastníci v minulosti písemně prohlásili, že podmínky § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jsou splněny, jde o důkaz kruhem. Z odůvodnění rozsudků obvodního soudu a městského soudu vyplývá, že ve vztahu k podmínce tzv. formálního hospodaření soudy vycházely pouze z čestných prohlášení. Ty však nejsou schopny ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vztahu k tvrzení vedlejších účastníků nedisponují žádnou vypovídací potencí. Neakceptovaly-li obecné soudy právní názor stěžovatelky za situace, kdy vedlejší účastníci tvrdili, že ohledně předmětných pozemků byly splněny všechny kumulativní podmínky § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nelze toto tvrzení prokazovat jejich čestnými prohlášeními stejného obsahu, obecné soudy měly alespoň zkoumat přípustnost čestných prohlášení jako důkazů s ohledem na § 131 odst. 1 o. s. ř., v návaznosti na § 125 o. s. ř. Protože vedlejší účastníci netvrdili, že jsou ve vztahu k prokázání splnění podmínky "formálního hospodaření" v důkazní nouzi, neosvědčili splnění zákonné podmínky, že nelze jejich tvrzení prokázat jinak. S odkazem na § 125 a § 131 odst. 1 o. s. ř. lze podle stěžovatelky analogicky dovozovat, že ve vztahu k tvrzením vedlejších účastníků o splnění podmínky "faktického hospodaření" jsou čestná prohlášení důkazem nezákonným. Vycházely-li obecné soudy při zjišťování skutkového stavu ve smyslu splnění podmínky tzv. formálního hospodaření podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pouze z čestných prohlášení, jsou jimi přijaté skutkové závěry založeny na nezpůsobilém důkazním prostředku. Obecné soudy tak zatížily svá rozhodnutí nejen vadou, spočívající v porušení obecných procesních principů, ale současně postupovaly i v rozporu se zásadami zakotvenými v čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné, resp. nesprávné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako ne/správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" důkazy jimi provedené a jejich posouzení (hodnocení) obecnými soudy. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, nebo právní závěry na základě takových skutkových zjištění učiněná, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18.
1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). O takový případ však v posuzované věci nejde.
14. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v předmětné věci bylo splnění podmínek přechodu předmětných pozemků na druhého vedlejšího účastníka ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to včetně stěžovatelkou sporovaného faktického hospodaření obce s dotčeným nemovitým majetkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., prokázáno. Městský soud vysvětlil, že uvedený závěr má oporu v provedeném dokazování, zejména v prohlášení městské části Praha 13 ze dne 9. 11. 1999, respektive v souhlasném prohlášení městské části Praha 13 a městské části Praha 5 ze dne 30.
4. 2008, tvořících přílohu žádostí o zápis vlastnického práva druhého vedlejšího účastníka k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, z nichž mimo jiné plyne, že v rozhodné době s dotčenými nemovitostmi hospodařila městská část Praha 13. Z provedeného dokazování, průběhu řízení a ani tvrzení stěžovatelky přitom nevyplynuly žádné konkrétní okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že zmíněná prohlášení o skutečnostech svědčících o splnění zákonných předpokladů pro přechod majetku státu na obec hlavní město Praha nejsou pravdivá.
Naopak obsah prohlášení koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy, a to zejména s ortofotografiemi předmětných pozemků, které podporují tvrzení druhého vedlejšího účastníka o využití pozemků pro vysázení izolační zeleně a parku v návaznosti na vybudování komunikace Bucharova v jejich blízkosti. Z uvedených důvodů městský soud přisvědčil obvodnímu soudu v závěru, že zákonné předpoklady přechodu dotčeného nemovitého majetku na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. byly splněny. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by ve věci jednajícími soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s důkazy v řízení provedenými a jejich hodnocením a nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky, že by soudy při zkoumání naplnění jednotlivých podmínek přechodu předmětných pozemků z majetku státu do vlastnictví obce vycházely izolovaně toliko jen z leteckého snímku datovaného mimo rozhodné období, či ze souhlasného či čestného prohlášení obce o splnění zákonem č. 172/1991 Sb. stanovených podmínek, jestliže i stěžovatelkou zpochybňovaná prohlášení konfrontovaly s dalšími okolnostmi, zejména co do stavu a funkce předmětných pozemků a jejich údržby.
Nejvyšší soud dovodil, že soudy učiněný závěr je logický a není zpochybněn jinými důkazy. Nejvyšší soud podotkl, že městský soud - respektujíc judikaturu v otázce důkazního břemene - přihlédl i k tomu, že dokazování v dané věci je vedeno k okolnostem časově již značně vzdáleným, kdy uplynuvší doba důkazní pozici vedlejších účastníků ztěžuje a prokázání rozhodných okolností je možné prostřednictvím jen těch důkazů, které je nyní možné reálně opatřit.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy se otázkou formálního práva hospodaření či jeho faktickou realizací v napadených rozhodnutích zabývaly a dostatečným způsobem vyložily, na základě jakých skutečností považují podmínky přechodu předmětných pozemků na druhého vedlejšího účastníka ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. za splněné. Ústavní soud k tomu dodává, že mu, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako ne/správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci zjištěn nebyl.
16. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu