Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Jalůvky, zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2024 č. j. 22 Cdo 3163/2023-332, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
9. V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. V souvislosti s uvedeným je třeba uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241 a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
10. Namítá-li stěžovatel, že se měly obecné soudy zabývat otázkou jeho vnosů do společného jmění manželů, lze jej odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (odst. 17), z něhož vyplývají důvody, pro které nepřihlédl ke stěžovatelem provedeným platbám na úhradu společných závazků. Podle zjištění odvolacího soudu byly platby prováděny na základě dohody účastníků a tato dohoda se promítla do soudního rozhodnutí v řízení, kterým byla schválena dohoda rodičů ohledně úhrady výživného na nezletilé děti účastníků. Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud za to, že by se odvolací soud s námitkou započtení stěžovatelem provedených plateb řádně nezabýval. Ostatně tento závěr vyplývá též z odůvodnění Nejvyššího soudu (srov. odst. 15 in fine).
11. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na závěry obecných soudů.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu