K vydání věci (bytu) podle restitučních předpisů
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti
navrhovatelů 1) J. S., 2) K. K., 3) J. K., 4) I. T., 5) J. K.,
všichni zastoupeni JUDr. P. C., advokátem,
za účasti účastníků řízení 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského
soudu v Hradci Králové, 3) Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
a vedl. účastníků 1) Ing. V. P., 2) H. P.,
proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1997, č. j. 2
Cdon 490/96-110, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12.
1997, č. j. 19 Co 483/97-120, a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
ze dne 18. 5. 1995, č. j. 7 C 440/92-80, takto:
Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2.1997, č. j. 2 Cdon
490/96-110, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 1997,
č. j. 19 Co 483/97-120, a Okresního soudu v Ústí n. Orlicí ze dne
18. 5.1995, č. j. 7 C 440/92-80, se zrušují.
Stěžovatelé se podle zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění nároků
některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů,
domáhali, aby vedlejším účastníkům, tj. manželům Ing. V. a H. P. byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání bytové
jednotky č. 1 sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství,
nacházejícím se ve druhém nadzemním podlaží domu č. 27 a 63 %
společných částí domů č. 27 na stavební p. č. 106, vše zapsáno na
listu vlastnictví č. 26 u Katastrálního úřadu v Ústí nad Orlicí
pro obec a kat. území Ústí nad Orlicí, a to u každého z nich
v podílech, vyjádřených v opravené žalobě. Okresní soud v Ústí nad Orlicí již v pořadí druhým rozsudkem
ze dne 18. května 1995, č.. j. 7 C 440/92-80 žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Při rozhodování ve věci samé soud I. stupně dospěl
k závěru, že žalovaní, nyní vedl. účastníci - jako fyzické osoby,
které nabyly věc od státu, který získal s ní oprávnění nakládat za
okolností uvedených v § 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ji nenabyly v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby
nabyvatele, neboť byl-li údaj o prodeji bytu zveřejněn veřejnou
vyhláškou a relací v rozhlase, byla tím splněna nabídková
povinnost ve smyslu § 14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb. K odvolání žalobců (dále jen stěžovatelů) Krajský soud
v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna
1996, č. j. 13 Co 474/95-93, rozsudek soudu I. stupně změnil tak,
že žalobě vyhověl. Odvolací soud po zopakování důkazu vyhláškou
rady bývalého Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí ze dne
20. listopadu 1978 dospěl k závěru, že tato vyhláška neměla ani
časovou souvislost s prodejem bytu žalovaným a nesplňovala sama
o sobě ani vyvěšením na veřejně přístupném místě a ani jako relace
v místním rozhlase požadavek § 14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988
Sb. Dále konstatoval, že nebyl nabídnut žádný důkaz o tom, že by
po účinnosti vyhlášky č. 119/1988 Sb. s bývalými vlastníky, popř. jejich dědici vůbec o prodeji bylo jednáno. Odvolací soud tedy
dospěl k závěru, že vedl. účastníci nabyli vlastnictví k bytové
jednotce a spoluvlastnictví ke společným částem domu v rozporu
s tehdy platnými předpisy a že jsou tak dány důvody pro jejich
vydání ve smyslu § 4 odst. 2 zákona. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali vedl. účastníci
dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve kterém namítali, že odvolací
soud pochybil, pokud dovodil, že kupní smlouvou ze dne 18. ledna
1989 nabyli do svého vlastnictví nemovitost, neboť se stali
vlastníky pouze bytové jednotky a části společných prostor domu
podle zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jestliže
tedy nabyli vlastnictví k bytu a nikoli k nemovitosti, tj. domu,
ve kterém se byt nachází), nemohlo být porušeno ustanovení § 14
odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb., které se na prodej bytu
nevztahovalo.
Nejvyšší soud po přezkoumání rozsudku odvolacího
soudu dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a vzhledem
k dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se
zaměřil na přezkoumání správnosti odvolacím soudem vysloveného
právního závěru, že byt je věcí, kterou lze podle zákona
č. 403/1990 Sb. vydat, a to nemovitostí, a že k jeho předání jako
nemovitosti a převodu části společných prostor v domě došlo
v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť při něm nebyla
splněna nabídková povinnost podle § 14 odst. 11 vyhlášky
č. 119/1988 Sb. Proto se Nejvyšší soud ČR zaměřil na výklad ustanovení § 118
a násl. o. z., když současně prohlásil, že z hlediska projednávané
věci není podstatné, co bylo považováno za věc v době
předcházející současné právní úpravě, konkrétně v době prodeje
bytu do vlastnictví stěžovatelů, neboť, podle jeho názoru, je
rozhodující definice pojmu věcí v době, kdy má dojít k uspokojení
restitučního nároku. Při rozboru současného ustanovení § 118 o. z., který
vymezuje předmět občanskoprávních vztahů, dospěl Nejvyšší soud ČR
k právnímu závěru, že kromě věcí movitých a nemovitých musel být
v odst. 2 cit. paragrafu vyčleněn jako specifický předmět těchto
vztahů "byt", který tedy není věcí podle ustanovení odst. 1 cit. paragrafu. Nabídková povinnost ve smyslu § 14 odst. 11 vyhlášky
č. 119/1988 Sb. se podle názoru dovolacího soudu vztahovala jen na
případy převodů vlastnictví k nemovitostem, které přešly do
celospolečenského vlastnictví podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb.,
tedy u nichž došlo k odnětí vlastnického práva původním
vlastníkům. Nebyla-li tedy předmětem kupní smlouvy uzavřené dne
17. ledna 1989 žádná z uvedených nemovitostí (tj. dům č. 21 se
stav. p. č. 110 a stav. p. č. 106), protože se týkala pouze bytu
a spoluvlastnického podílu společných částí domů, nelze proto také
uvažovat o tzv. nabídkové povinnosti podle § 14 odst. 11 vyhlášky
č. 119/1988 Sb., neboť v kupní smlouvě nešlo o nemovitost, která
byla původním vlastníkům odňata podle nařízení vlády
č. 15/1959 Sb. Proto dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru, že
vedlejší účastníci nabyli byt a společné prostory domu v rozporu
s tehdy platnými předpisy, neboť nebyla splněna nabídková
povinnost podle § 14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb., posoudil
věc nesprávně a dovolací soud jeho rozsudek, napadený dovoláním,
zrušil rozsudkem ze dne 26. února 1997, č. j. 2 Cdon 490/96-110,
a vrátil mu jej k dalšímu řízení. V intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR
potom Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. prosince
1997, č. j. 19 Co 483/97-120, rozsudek soudu I. stupně i v této
části potvrdil. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že obecné
soudy pochybily při výkladu ustanovení § 14 odst. 11 vyhlášky
č. 119/1988 Sb., ve vztahu k ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pochybení spatřují v tom, že obecné soudy vztahují tzv.
nabídkovou povinnost pouze na nemovitosti, které přešly do
celospolečenského vlastnictví podle zvláštních předpisů jako celek
a že se nevztahovala na případy, kdy byly prodávány pouze části
těchto nemovitostí. K členění předmětů občanskoprávních vztahů podle ustanovení
§ 118 o. z., tak, jak je uvádí dovolací soud, stěžovatelé
poznamenávají, že byt, jako zvláštní předmět těchto vztahů byl
zařazen do obecného zákoníku až zákonem č. 509/1991 Sb.,
s účinností od 1. 1. 1992. Dále uvádějí, že části nemovitosti byl
byt, který vzhledem k ustanovení zák. č. 52/1966 Sb. byl považován
za samostatnou věc a nemovitost. V rozhodnutí obecných soudů proto spatřují stěžovatelé
porušení jejich základních práv na soudní ochranu podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 38
odst. 2 Listiny v porušení jejich ústavního práva na spravedlivý
proces. K dožádání Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila
předsedkyně senátu 19 Co Krajského soudu v Hradci Králové, která
plně odkázala na odůvodnění svého rozsudku, kdy byla vázána
právním názorem dovolacího soudu. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí sp. zn. 7 C440/92. Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas
a způsobilými subjekty, Ústavní soud se zaměřil na zkoumání, zda
rozsudky obecných soudů došlo k tvrzenému porušení ústavnosti. Dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná. Žádným z obecných soudů nebylo zpochybněno, že stěžovatelé
jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 2 a § 3 zák. č. 403/1990 Sb., o čemž mj. svědčí skutečnost, že jim byl vydán
zbytek předmětného domu, ovšem jinou povinnou osobou. Pokud dovolací soud vyslovil právní závěr v tom smyslu, že
při projednávání případu není podstatné, co bylo považováno za věc
v době předcházející současné právní úpravě, avšak to, co odpovídá
definici věci v současné době, kdy má dojít k uspokojení
restitučního nároku, nelze s ním souhlasit, a to s ohledem na
znění a účel restitučních zákonů. Nárok na vydání věci jako
takové, se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle
skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním
vlastníkům a jejího převedení na stát. (např. podle zák. č. 229/1991 Sb., původní zemědělská usedlost je určující pro její
vydání bez ohledu na to, jakých změn za léta totality tato stavba
doznala). Vlastní vydání věci je potom teprve modifikováno jejím
současným stavem. V době převodu bytové jednotky i nebytových prostorů kupní
smlouvou na vedlejší účastníky podle zák. č. 52/1966 Sb., bylo na
byt pohlíženo ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 cit. zák. jako na
věc nemovitou, čemuž rovněž odpovídala tehdejší judikatura, jak
o tom svědčí i komentář k § 119 o. z. (Praha - Panorama 1987
- str.371). Bylo stanoveno, že v rozsahu působnosti zákona
č. 52/1966 Sb., ve znění zák. č. 30/1978 Sb. o osobním vlastnictví
k bytům, se byt považuje za nemovitou věc. Tento zákon byl zrušen zák. č. 72/1994 Sb., který v § 3
odst.
2 přebírá však doslova stejné ustanovení zrušeného § 15
odst. 1 zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. že
právní vztahy k jednotkám (bytům) se řídí, pokud tento zákon
nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákona a dalších právních
předpisů, které se týkají nemovitostí. Ostatně "byt" jako předmět
občansko-právních vztahů byl do občanského zákoníku zařazen až
zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1.1992, tedy po
účinnosti restitučního zákona č. 403/1990 Sb., který jí nabyl již
dnem 1.11.1990. Pojmu "byt" byl ponechán charakter nemovitosti. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že proto, že tento byt
jako takový nebyl do celospolečenského vlastnictví samostatně
převeden podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb., ale v rámci celého
domu, jehož byl součástí, nemůže se na něj vztahovat nabídková
povinnost podle § 14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Tento právní závěr popírá vlastní účel restitučních zákonů,
kdy jeho důsledným uplatněním by došlo k páchání nových křivd. Znamená, že pokud by se určitá nemovitost, odebraná podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb., rozdělila na několik samostatných celků
s novými subjekty, byla by vyňata z restitučního řízení, protože
žádná z nich by samostatně nesplňovala podmínku odebrání podle
cit. vlád. nařízení a nemusela by být přednostně nabídnuta
původním vlastníkům. Z tohoto právního závěru dovolacího soudu se
vytratilo primární oprávnění státu, na základě kterého došlo potom
k dispozičním úkonům státu na nové subjekty. Byt jako část nemovitosti, sdílel právní osud celé
nemovitosti a jeho vyčleněním v samostatný subjekt - nemovitost
- neztratil původní a určující znaky jeho přechodu na stát. Proto
je také nutno dovodit, že tzv. nabídková povinnost se nevztahovala
pouze na nemovitosti jako celek, ale vztahovala se i na jejich
části a součásti. Ze spisu je patrné, že k žádné nabídce původním vlastníkům ze
strany národního správce nedošlo. Uvědomění vyhláškou i rozhlasem
o uvažovaném prodeji bytu bylo provedeno v roce 1980, kdy se
poprvé uvažovalo o tomto prodeji, ale řízení bylo zastaveno. Odbor
komunálního hospodářství a služeb bývalého MěNV Ústí nad Orlicí
teprve pro zasedání rady dne 15.11.1988 doporučil byt k prodeji
vedl. účastníkům, a to na základě písemného příslibu bývalého
předsedy MěNV V., který Ing. P. slíbil, že v případě prodeje bytu
mu bude zaručen jeho odprodej. V té době se již žádné nabídkové
řízení původním vlastníkům neuskutečnilo. Ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb. vznikla
tedy povinnost vedlejším účastníkům jako povinným osobám byt
a nebytové prostory vydat stěžovatelům, neboť je získali v rozporu
s tehdy platnými předpisy. Proto byl nucen Ústavní soud v enunciátu uvedená rozhodnutí
zrušit jako rozhodnutí protiústavní a popírající vlastní účel
restituce (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. února 1999