Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 243/2024 ze dne 27. 3. 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 1 Nt 1701/2024-25 ze dne 12. 3. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíháno pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že se při prodeji pervitinu poškozeným zmocnil pod pohrůžkou násilí věcí poškozených.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 1 Nt 1032/2023-9 ze dne 17. 12. 2023 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedených v § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. Dne 3. 2. 2024 podal stěžovatel k soudu žádost o nahrazení vazby zárukou, dohledem a písemným slibem. Státní zástupce žádosti nevyhověl, a proto ji předložil dne 15. 2. 2024 soudu. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že u stěžovatele nadále trvá vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) trestního řádu a jeho žádost na propuštění z vazby zamítl. Soud nepřijal nabídku slibu stěžovatele, záruku D. H. (bývalé pěstounky stěžovatele) a ani možnost výkonu probačním dohledem. V odůvodnění obvodní soud mimo jiné uvedl, že i nadále jsou z důvodu jednání stěžovatele jakož i dalších skutečností dány důvody předstižné vazby. Nabídnutou záruku bývalé pěstounky stěžovatele soud nepřijal, neboť jde o osobu, u které občasně pobýval (přespával) v době před vzetím do vazby (kdy měl páchat trestnou činnost). Obvodní soud měl za to, že pěstounská rodina neměla na stěžovatele dostatečně výchovný vliv, neboť stěžovatel, "ač zdráv a mladého věku, nepracoval nebo chvilkově brigádně a živila ho jeho přítelkyně". Podoknul, že stěžovatel má sice přislíbené zaměstnání, na druhou stranu však byl stěžovatel v minulosti opakovaně odsouzen za násilnou trestnou činnost. Dále zdůraznil, že se stěžovatel měl navíc posuzovaného trestného činu dopustit na počátku zkušební doby, kdy jeho docházka k Probační a mediační službě byla sporadická. Soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel je dále projednáván pro útok ze dne 22. 10. 2023, posuzovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.
4. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. I městský soud přisvědčil, že existují důvodné obavy, že by stěžovatel mohl v případě propuštění na svobodu uvedené důvody vazby naplňovat. V kontextu zjištěných skutečností stížnostní soud shledal, že jsou i nadále naplněny důvody předstižné vazby v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2498/23
a v ní vyjádřené doktríny zesilených důvodů vazby. Uvedl mimo jiné, že nikdo z náhradní rodiny stěžovatele, ani rodiny jeho přítelkyně na sebe nevzal břímě příslibu bydlení pro stěžovatele, což je přitom podle soudu předpokladem řádného výkonu zaměstnání.
5. Stěžovatel tvrdí, že obvodní soud i městský soud nesprávně hodnotí stěžovatelovo jednání v době vzetí do vazby, nikoli jeho aktuální stav. Ten se podle jeho názoru významně změnil již proběhlým pobytem ve vazební věznici, ve kterém byl za své chování přeložen na oddělení s mírnějším režimem; hodnocení věznice si ovšem soudy neopatřily.
6. Zpochybňuje závěry soudů, že pěstounská rodina neměla na stěžovatele pozitivní vliv, stejně jako závěr, že nikdo nenabídl stěžovateli bydlení. Odkazuje přitom na nabídku matky jeho přítelkyně ze dne 20. 12. 2023. Jako důvodný podle stěžovatele neobstojí ani poukaz na úřední záznam, podle něhož je stěžovatel prověřován pro podezření ze spáchání přečinu krádeže. Stěžovatel nebyl ani v době podání ústavní stížnosti z ničeho obviněn.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje, že pokud předkládá dvě záruky důvěryhodných osob, včetně nabídky bydlení, písemný příslib zaměstnavatele s nabídkou práce, uvědomuje si svá předchozí pochybení během období, kdy se ocitl bez domova a ve vazební věznici je hodnocen pozitivně, pak nemůže být jeho setrvání ve vazbě odůvodněné. Jeho návrh byl proto ze všech výše uvedených důvodů zamítnut bez náležitého a přesvědčivého odůvodnění, porušil tím stěžovatelovo právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
8. Obvodní soud uvedl, že napadená vazební rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna. Obecné soudy se vyjádřily ke skutečnostem dokládajícím naplnění podmínek a trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, reflektovaly požadavky vyplývající z tzv. doktríny zesílených důvodů (nelze přehlédnout, že obviněný se měl předmětného skutku dopustit ve lhůtě podmíněného odsouzení pro totožný zvlášť závažný zločin loupeže) a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnily nemožnost uplatnit obviněným navrhované instituty nahrazující vazbu. Na závěr doplnil, že stěžovatel má možnost po uplynutí 30 dnů od právní moci napadených rozhodnutí požádat opětovně o propuštění z vazby, resp. podat návrh na přijetí některého z opatření nahrazující vazbu.
9. Městský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Ani Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, ani Městské státní zastupitelství v Praze se ke stěžovatelově ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
11. Stěžovatel v replice uvedl, že setrvává na svém návrhu na zrušení napadených rozhodnutí. Nad rámec judikatury uvedené v ústavní stížnost odkázal i na nález
sp. zn. I. ÚS 2987/22
ze dne 8. 12. 2022, kdy řešená věc podle jeho názoru vykazuje řadu podobných rysů. V replice se rovněž rozsáhle vyjádřil k nyní již trestně stíhanému jednání, ke kterému soudy, tehdy pouze ve fázi prověřování, přihlédly a poukázal na to, že policejní orgán zvolil nejpřísnější možnou kvalifikaci stěžovatelova jednání.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 45/94
ze dne 25. 1. 1995).
14. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2663/23
ze dne 18. 10. 2023 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3301/19
ze dne 14. 11. 2019).
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. článek 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3107/23
ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle článku 1 odst. 1 Ústavy (viz nález
sp. zn. III. ÚS 2498/23
ze dne 29. 11. 2023).
16. Městský soud ve shodě s obvodním soudem zdůvodnil, že i nadále trvají důvody vazby předstižné [§ 67 písm. c) trestního řádu]. Nabídnuté záruce pěstounky stěžovatele D. H. nepřisvědčily, neboť konstatovaly, že tato nebyla po dovršení zletilosti obviněného reálně schopná (vzhledem k pobytu obviněného u přítelkyně, po hotelích a na ulici) příznivě ovlivňovat, aby se vyvaroval nejméně deliktního jednání. Již v usnesení č. j. 61 To 10/2024 ze dne 9. 1. 2024 městský soud vysvětlil, proč nepřijal záruku matky stěžovatelovy přítelkyně M. P. Těmto závěrům nemůže Ústavní soud ničeho vytknout, když obecné soudy řádně odůvodnily, proč záruky těchto osob nemohou obstát, když jejich předchozí působení v páchání minimálně přestupkové činnosti stěžovateli nezabránilo.
17. Stěžovateli lze přisvědčit, že městský soud pochybil, pokud v bodě 9 napadeného usnesení konstatoval, že "nikdo z náhradní rodiny obviněného, ani rodiny přítelkyně obviněného nevzal na sebe břímě příslibu bydlení pro obviněného, což je předpokladem řádného výkonu zaměstnání." Jak ze záruky D. H., tak ze záruky M. P. tento příslib podle názoru Ústavního soudu vyplývá (ke shodnému závěru ve vztahu k záruce D. H. dochází i obvodní soud, srov. bod 14 napadeného usnesení obvodního soudu). Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení obvodního soudu, jakož i usnesení městského soudu č. j. 61 To 10/2024-27 ze dne 9. 1. 2024 ovšem shodně vyplývá, že tyto osoby, jak obecné soudy řádně odůvodnily, nebyly schopny příznivě ovlivňovat chování stěžovatele. Schopnost osoby nabízející její převzetí účinnně ovlivňovat obviněného a jeho chování je přitom podmínkou pro to, aby orgán rozhodující o vazbě mohl takovou záruku za další chování obviněného přijmout. Ani toto pochybení proto nepředstavuje důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
18. Z nyní napadených rozhodnutí je zřejmé, že rozhodující soudy se věcí dostatečným způsobem zabývaly a vysvětlily, v čem shledávají důvody pro další trvání předstižné vazby. Srozumitelně a logicky vysvětlily, že nejsou naplněny předpoklady pro to, aby byla vazba stěžovatele nahrazena zárukou, dohledem či písemným slibem. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné nepatřičné vybočení, které by představovalo důvod pro kasační zásah zdejšího soudu. Jak přitom vyplývá z usnesení
sp. zn. II. ÚS 3635/17
ze dne 13. 2. 2018, soudy musí při rozhodování o vazbě zohlednit celkový kontext případu a chování obviněného v minulosti. V posuzované věci totiž soudy nemohly přehlédnout, že stěžovatel páchal trestnou činnost i v období, kdy na něj měla působit jeho pěstounská rodina, stejně jako k tomu, že docházení k Probační a mediační službě při výkonu podmíněného trestu odnětí svobody bylo velmi sporadické a již záhy po začátku zkušební doby se měl dopustit další trestné činnosti. Soudy tak náležitým způsobem odůvodnily, jak požaduje nález
sp. zn. I. ÚS 2987/22
ze dne 8. 12. 2022, že účelu vazby nelze dosáhnout i méně invazivním prostředkem.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu