Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Peškeho, soudního exekutora, zastoupeného JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem Plzeň, K Starým valům 352/27, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 1. 2014, č.j. 10 EXE 8366/2013-13, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. V odůvodnění tohoto usnesení se exekuční soud nejprve zabýval otázkou, zda předmětné námitky byly podány ve lhůtě dle § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Ve vztahu k této otázce pak soud uvedl, že zjistil, že dotčený příkaz byl vedlejšímu účastníkovi doručen dne 30. 1. 2013, avšak nikoli do jeho vlastních rukou, ale toliko vhozením do poštovní schránky. Dle názoru exekučního soudu však měla být zásilka doručena do vlastních rukou vedlejšího účastníka. Exekuční soud upozornil, že v případě doručování do vlastních rukou nastávají účinky doručení až desátým dnem po vhození zásilky do poštovní schránky adresáta, v daném případě tak tyto účinky nastaly až dne 11. 2. 2013. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky byly podány k poštovní přepravě dne 9. 2. 2013, byly dle názoru exekučního soudu podány v zákonné osmidenní lhůtě.
4. Exekuční soud dále přistoupil k věcnému přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce, přičemž dospěl k závěru, že tento není přezkoumatelný. Exekuční soud stěžovateli zejména vytkl, že ve výrokové části příkazu nejsou rozepsány jednotlivé položky a odůvodnění pak neobsahuje všechny relevantní informace pro výpočet konkrétního nároku, když u odměny stěžovatele není uvedeno, zda a jakou částku v řízení vymohl, zda z této částky byly odečteny náklady exekuce a náklady oprávněného, k rukám koho byla vymáhaná částka zaplacena apod. Pro právě uvedené tak exekuční soud předmětný příkaz zrušil s tím, že uložil stěžovateli, aby o těchto nákladech znovu rozhodl a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. V závěru rozhodnutí pak exekuční soud připustil, že i po doplnění rozhodnutí může výsledná částka nákladů exekuce, k jejichž úhradě bude vedlejší účastník povinen, zůstat stejná. Tato skutečnost však dle názoru exekučního soudu nic nemění na "nedostatečnosti" námitkami napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože argumentace, jež byla jejím prostřednictvím uplatněna, nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť se nemůže, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k přezkumu, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V tomto ohledu si Ústavní soud nejprve dovoluje uvést, že jádrem ústavní stížnosti byla v nyní posuzovaném případě námitka stěžovatele stran toho, že exekuční soud chybně posoudil včasnost námitek vedlejšího účastníka, v důsledku čehož také o těchto námitkách chybně rozhodl, když námitkám vyhověl a příkaz stěžovatele k úhradě nákladů exekuce z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zrušil, namísto aby námitky jako opožděné odmítl. Přestože je Ústavní soud nucen konstatovat, že exekuční soud v tomto ohledu skutečně pochybil, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zřejmě nesprávné datum doručení předmětného příkazu vedlejšímu účastníku a datum podání námitek (když příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 5. 2013 zcela zjevně nemohl být vedlejšímu účastníku doručen dne 30. 1. 2013 apod.), v důsledku čehož mohl chybně vyhodnotit i jejich včasnost, má Ústavní soud za to, že tímto rozhodnutím nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele. To proto, že konsekvencí tohoto rozhodnutí exekučního soudu nebylo odnětí možnosti stěžovatele domoci se v řízení ochrany svých práv (zejména práva na spravedlivou odměnu za práci, kterou v předmětném exekučním řízení vykonal), když ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo toliko to, aby o úhradě nákladů exekuce znovu rozhodl a své rozhodnutí zákonem (jakož i judikaturou Ústavního soudu) požadovaným způsobem odůvodnil. Sám exekuční soud v napadeném rozhodnutí připustil, že i po doplnění rozhodnutí stěžovatele může výsledná částka nákladů exekuce zůstat stejná. Vzhledem k právě uvedenému se tak ústavní stížností napadené rozhodnutí exekučního soudu promítlo do sféry stěžovatele pouze tak, že mu vznikla povinnost k vydání nového, řádně odůvodněného rozhodnutí, což však Ústavní soud za újmu na právech stěžovatele, jež by dosahovala ústavněprávní intenzity, nepovažuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu