Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dovrtěla, zastoupeného Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, sídlem Malinovského náměstí 603/4, Brno směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021 č. j. 64 A 3/2021-59 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. 7 As 274/2021-35, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel před 40 lety vybudoval na svém pozemku se souhlasem obce zahradní domek, který od uvedené doby využívá. V roce 2019 Krajský úřad Zlínského kraje (odbor životního prostředí a zemědělství) podal stavebnímu úřadu podnět k prošetření, neboť měl za to, že se předmětná stavba nachází neoprávněně v pásmu hygienické ochrany II. stupně, sloužícímu k ochraně vodních zdrojů. Dané pásmo bylo stanoveno rozhodnutím Okresního národního výboru v Uherském Hradišti v roce 1989 (dále jen jako "opatření"), tj. takřka 10 let po umístění stavby.
3. Stěžovatel požádal o dodatečné povolení stavby, tomu ale nebylo správními úřady vyhověno, neboť k žádosti vydal nesouhlasné stanovisko Městský úřad Uherské Hradiště, odbor stavebního úřadu a životního prostředí (v roli vodohospodářského úřadu). Důvodem bylo umístění stavby v již zmíněném ochranném pásmu vodního zdroje, ve kterém podle opatření není možné umisťovat žádné stavby s výjimkou těch souvisejících s jímáním a čerpáním vody.
4. Stěžovatel se bránil proti rozhodnutím správních orgánů žalobou, tou se zároveň domáhal zrušení opatření. Krajský soud v Brně druhou část žaloby vyloučil k samostatnému projednání, v němž následně návrh na zrušení opatření napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že opatření bylo vydáno příslušným orgánem, který provedl úvahu, jejímž výsledkem byla úprava, nepovolující s ohledem na veřejný zájem na ochraně a zachování vodních zdrojů v ochranném pásmu umístění jakýchkoliv staveb, vyjma těch souvisejících s jímáním a čerpáním vody. Tuto regulaci nepovažoval nalézací soud za nijak excesivní. K tomu zde existoval (a stále existuje) nárok vlastníků staveb a pozemků na finanční náhradu za omezení plynoucí ze vzniku ochranného pásma. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. Byť připustil určitou stručnost argumentace v rozsudku Krajského soudu v Brně, nepovažoval jej za nepřezkoumatelný a věcně se s jeho obsahem ztotožnil.
5. Stěžovatel s citovanými rozsudky správních soudů nesouhlasí. Jeho základní námitka směřuje k extenzivnímu vymezení staveb, které nemohou být podle opatření v ochranném pásmu umístěny. Ustanovení § 19 odst. 2 v roce 1989 platného znění zákona o vodách (zákon č. 138/1973 Sb.) uvádělo, že vodohospodářský úřad může v ochranných pásmech "zakázat nebo omezit užívání nemovitostí nebo činnosti, ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodních zdrojů." Jestliže úřad v opatření zakázal de facto umístění jakýchkoliv staveb, tedy i těch neohrožujících vodní zdroje, překročil svou pravomoc. Pro takový postup neexistuje žádný rozumný důvod, zájmů chráněných zákonem o vodách by se takové stavby nijak nedotýkaly. Opatření tak rovněž porušuje ústavní zásadu proporcionality ve vztahu k vlastnickému právu stěžovatele.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
10. Jádro námitek stěžovatele se dotýká výkladu § 19 odst. 2 zákona o vodách platného v době vydání opatření a jeho dopadů. Stěžovatel jej interpretuje tak, že umístění staveb neohrožujících vydatnost, jakost a zdravotní nezávadnost vodních zdrojů nemohlo být na ochranném území zakázáno. Naopak správní soudy předmětné ustanovení vnímají v kontextu dalších částí téhož zákona, zejména pak § 1, podle kterého je účelem daného zákona mj. "všestranně chránit vody pro jejich nenahraditelnost a celospolečenský význam", v důsledku čehož jednou z možných variant je právě i zákaz umístění v podstatě všech staveb.
11. Výklad stěžovatele nepostrádá jistou logiku, zákonodárce očividně zamýšlel rozhodujícímu orgánu naznačit účel možného zákazu umístění nemovitostí v ochranném pásmu. Na druhou stranu termín "nemovitost poškozující nebo ohrožující" vodní zdroje je termínem právně neurčitým a jeho výklad přísluší správnímu orgánu vymezujícímu okruh těchto nemovitostí v rozhodnutí o stanovení ochranného pásma. Zákon v tomto směru nijak nevylučoval postup rozhodujícího orgánu, který by za poškozující nebo ohrožující mohl vzhledem k okolnostem považovat všechny nemovitosti ve vznikajícím ochranném pásmu - ostatně jak bylo výše vysvětleno, priorita veřejného zájmu na ochraně vodního zdroje byla v zákoně zakotvena.
V neposlední řadě takové rozhodnutí mělo svou protiváhu (korektiv) v nároku vlastníků dotčených nemovitostí na náhradu škody (srov. § 19 odst. 5 zákona o vodách ve znění z roku 1989). Znamená to také, že podmínky čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod byly naplněny a nemohlo dojít k porušení ústavně chráněných majetkových práv vlastníků.
12. Jakkoliv tedy Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele s tím, že mu platné opatření brání ve "zlegalizování" jím po dlouhou dobu užívané nemovitosti, proti závěrům správních soudů zamítajícím žalobu na zrušení opatření nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu