Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatele Ing. Mikuláše Molnárfiho, bez právního zastoupení, směřujícího proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2020 č. j. 49 Cm 114/2018-96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 14. 4. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Plzni.
2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 citovaného zákona).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl v minulosti Ústavním soudem mnohokrát podrobně poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a o nutnosti nechat se v řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem ve smyslu § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu (viz například věc vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2956/10 , sp. zn. II. ÚS 1342/12 , sp. zn. III. ÚS 3508/14 či sp. zn. II. ÚS 267/18 ). Stěžovatel přesto i nadále spoléhá na stále stejný postup Ústavního soudu při odstraňování vad podání; i ten však v minulosti vedl k odmítnutí četných ústavních stížností stěžovatele (viz výše).
5. Ústavní soud je vzhledem k uvedenému přesvědčen, že v případě nyní posuzovaného podání stěžovatele není nevyhnutelnou podmínkou, aby se mu opětovně dostávalo téhož poučení o povinném zastoupení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2020
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj