Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky PAMUKALE s.r.o., se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur., advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 24 Cdo 1729/2019-116, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Co 28/2019-74, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba společnosti Lina, spol. s r. o. na určení vlastnictví k pozemkům blíže specifikovaným v rozsudku. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 C 250/2017-52 určil, že vlastníkem nemovitostí je žalobce. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání.
3. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 10 C 250/2017-63, odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 57 Co 28/2019-74, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle krajského soudu stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu včasné odvolání, následně byla okresním soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení (3. 12. 2018) s poučením o následcích nezaplacení ve stanovené lhůtě. Po marném uplynutí lhůty okresní soud odvolací řízení zastavil. K soudnímu poplatku zaplacenému stěžovatelkou až dne 7. 1. 2019 se nepřihlíží.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 24 Cdo 1729/2019-116, bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatelka vymezila dvě otázky, které neměly být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny, a to otázku nutnosti zaslat písemnou výzvu k zaplacení soudního poplatku přímo účastníku řízení, který je povinen soudní poplatek uhradit,
a otázku, zda nesprávné poučení o možnosti zaplatit soudní poplatek v odvolací lhůtě může založit právo v takové lhůtě soudní poplatek zaplatit navzdory zákonné úpravě. Podle dovolacího soudu obě stěžovatelkou vymezené otázky byly posouzeny v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěry dovolacího soudu ve vztahu k nesprávnému poučení soudu. V předchozím řízení neobdržela do vlastních rukou výzvu k dodatečné úhradě soudního poplatku, po obdržení usnesení o zastavení řízení postupovala v souladu s nesprávným poučením soudu prvního stupně ohledně možnosti zaplatit soudní poplatek ve lhůtě pro podání odvolání. Obecné soudy přesto upřely stěžovatelce možnost věcného projednání jejího odvolání.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377, nebo nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
, N 98/15 SbNU 17).
10. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který nenaplňuje shora uvedené předpoklady pro ústavně právní přezkum.
11. Stěžovatelka především namítala, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručovat i jí jako účastníku řízení, a nikoli jen právnímu zástupci. Ústavní soud shledal závěry dovolacího soudu ohledně doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku za správné a nevybočující z konstantní rozhodovací praxe. Podle stávající judikatury není usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku řízení do vlastních rukou. Není mu upíráno právo na spravedlivý proces
a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí. Placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019,
sp. zn. III. ÚS 3165/19
). Placení poplatku za účastníka ostatně předpokládá například právní úprava obsažená v § 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů.
12. Ústavní soud nepopírá svoji předchozí judikaturu ohledně doručování výzev k úhradě soudního poplatku přímo do rukou účastníka řízení ve věcech správního soudnictví, na niž stěžovatelka odkazuje (nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 238/99
,
II. ÚS 217/2000
,
II. ÚS 318/2000
,
II. ÚS 377/2000
,
III. ÚS 588/2000
,
,
III. ÚS 292/01
,
I. ÚS 308/01
,
II. ÚS 118/02
,
III. ÚS 715/02
,
I. ÚS 7/03
). Tento přístup však byl veden především tím, že ve správním soudnictví soud neměl možnost zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat. Navíc, proti rozhodnutí
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebylo možné ve správním soudnictví podat podle tehdejší úpravy žádný opravný prostředek. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2002, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem zastaveno. Účastník řízení tak byl v důsledku krátkých lhůt obsažených ve výzvách k zaplacení soudního poplatku zbaven možnosti domáhat se svého práva u nestranného soudu, což bylo do určité míry vyváženo právě doručováním výzev také samotnému žalobci.
13. Tento výklad však byl posléze překonán plenárním nálezem ze dne 13. 11. 2007, sp. zn Pl. ÚS 2/07, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby zaslal pouze stěžovatelovu advokátovi, a nikoliv i stěžovateli samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v § 42 soudního řádu správního. K překonání původního názoru o nutnosti zasílat výzvu i samotnému zastoupenému účastníku s ohledem na rozdílnost úpravy v civilním a správním soudnictví Ústavní soud poukázal na právní úpravu § 9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2003 do 30. 9. 2017, týkající se povinnosti správního soudu zrušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže byl poplatek dodatečně zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí bylo v následné judikatuře Ústavního soudu shledáno za ústavně souladné (viz např. nález ze dne 13. 11. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 2/07
, N 193/47 SbNU 539, usnesení ze dne 28. 1. 2004
sp. zn. II. ÚS 671/02
, U 2/32 SbNU 455, usnesení ze dne 7. 5. 2008
sp. zn. I. ÚS 94/05
, usnesení ze dne 12. 4. 2012
sp. zn. II. ÚS 158/12
, usnesení ze dne 20. 2. 2013
sp. zn. III. ÚS 2045/11
, usnesení ze dne 15. 1. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3182/13
a další).
14. Současnou právní úpravu placení soudních poplatků § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, s účinností od 1. 10. 2017, shledal Ústavní soud ústavně přijatelnou. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
15. Zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů nelze považovat za nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit tvrzené právo
u soudu. Navíc je třeba vzít v úvahu skutečnost, že poplatková povinnost vzniká již podáním návrhu [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích?. Výzva k zaplacení soudního poplatku přichází na řadu až v případě, že poplatek nebyl zaplacen společně s podáním návrhu. Právní úprava jde však ještě dále a umožňuje soudům, aby ve výjimečných případech nezastavily řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže poplatník doloží, že pro určitou mimořádnou okolnost nebyl schopen bez své viny poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích].
16. V nyní projednávané věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve věci samé rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 C 250/2017-52, proti kterému podala stěžovatelka včasné odvolání. Poplatková povinnost nebyla s podáním návrhu splněna. Usnesením ze dne 27. 11. 2018, č. j. 10 C 250/2017-60, vyzval okresní soud stěžovatelku, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek za podání odvolání ve výši 5 000 Kč s poučením, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno a že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky 3. 12. 2018. Stěžovatelka poplatkovou povinnost nesplnila ani ve lhůtě obsažené ve výzvě k úhradě soudního poplatku (tj. ve lhůtě do 18. 12. 2018). Ústavní soud má za to, že stěžovatelce byl poskytnut dostatečný časový prostor k uhrazení soudního poplatku (od podání odvolání až do posledního dne patnáctidenní lhůty stanovené soudem), stejně tak jí bylo poskytnuto řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku. Usnesením okresního soudu ze dne 3. 1. 2019, č. j. 10 C 250/2017-63, bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. V rámci poučení pak byla stěžovatelka poučena o možnosti podat odvolání proti tomuto usnesení. Současně byla poučena, že bude-li soudní poplatek zaplacen do konce lhůty k podání odvolání proti tomuto usnesení, bude usnesení o zastavení odvolacího řízení zrušeno. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že jde o nesprávné poučení, které se do usnesení patrně dostalo omylem při jeho tvorbě. Ústavní soud však je ve shodě s dovolacím soudem toho názoru, že vadné poučení nemůže založit přípustnost této možnosti, pokud to zákon výslovně nepřipouští. Stěžovatelce se dostalo vadného poučení až při rozhodnutí o zastavení řízení, nic stěžovatelce nebránilo v tom, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnila již podáním návrhu, příp. v dodatečné lhůtě stanovené ve výzvě, která je do jisté míry jakýmsi beneficiem (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2593/19
ze dne 12. 11. 2019) a kde bylo poučení zcela správné. Jestliže po tuto dobu byla stěžovatelka procesně pasivní, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1334/18
ze dne 15. 5. 2018,
sp. zn. I. ÚS 1335/18
ze dne 20. 6. 2018 či
sp. zn. III. ÚS 841/19
ze dne 28. 5. 2019). Stěžovatelka tak nemohla mít legitimní očekávání, že bude pokračováno v řízení, jestliže nesplnila svoji základní poplatkovou povinnost podáním odvolání, příp. v soudem stanovené lhůtě. Musela si být vědoma toho, že pokud tuto povinnost nesplní, bude její řízení zastaveno, k čemuž také došlo.
17. Ústavní soud uzavírá, že právní závěry obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jsou odrazem příslušné zákonné úpravy, a jsou proto ústavně konformní.
18. Závěrem Ústavní soud připomíná, že k ochraně práv je nutné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Jinak řečeno, pokud stěžovatelka nesplní svoji zákonnou povinnost k úhradě soudního poplatku současně s podáním odvolání, ani v následné lhůtě určené soudem, jen stěží může žádat Ústavní soud o nápravu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu