Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ilony Dočkalové a Libora Němečka, zastoupených JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2024 č. j. 75 Co 20/2024-1055 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 13 C 82/2024-977, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, sídlem Lihovarská 1335/9, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zrušil zastoupení stěžovatelů advokátkou JUDr. Veronikou Grebeňovou, sídlem Štefánikova 3072, Zlín (výrok I) a zamítl jejich žádost o ustanovení zástupce (výroky II a III).
3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu potvrzuje. Krajský soud shledal, že dovodil-li okresní soud, že v tomto stadiu řízení nejsou dány podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů oběma stěžovatelům, krajský soud tento závěr zcela akceptuje, a to právě pro konkrétní okolnosti tohoto případu a postoj obou stěžovatelů. Okresní soud správně zrušil zastoupení žalobců advokátkou JUDr. Veronikou Grebeňovou pro narušení nezbytné důvěry, přičemž je nutno konstatovat, že k narušení důvěry mezi stěžovateli a advokátkou došlo výlučně zaviněním obou stěžovatelů. Okresní soud správně přihlédl ke konkrétním okolnostem posuzované věci, správně uzavřel, že na straně obou stěžovatelů nejsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, když je třeba vzít v úvahu způsob uplatňování nároků ze strany obou stěžovatelů v tomto řízení, které vykazuje prvky zneužití principu ochrany účastníka podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud správně dovodil, že svým postojem v průběhu řízení ve vztahu i k předchozím ustanoveným zástupcům z řad advokátů dali stěžovatelé najevo, že o právní pomoc ustanovených zástupců nestojí a nehodlají ji využít. Právě z důvodu, že oba stěžovatelé nevyužili soudem přiznaného práva na právní pomoc, nemají na ustanovení dalšího zástupce právo, jak správně dovodil okresní soud. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že oba stěžovatelé zneužívají svých procesních práv v průběhu řízení, činí vůči soudu hrubě urážlivá podání a takovémuto jednání nelze přiznat jakékoliv právní ochrany.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. K přezkumu rozhodnutí týkajících se ustanovení zástupce z řad advokátů, Ústavní soud, stejně jako v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků, na které dopadají stejné ústavní kautely, opakovaně uvádí, že samotný spor o ustanovení zástupce z řad advokátů, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
8. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků (obdobně pak v rozhodnutí týkajících se ustanovení zástupce z řad advokátů) by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05
(N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09
(N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489)].
9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v nyní přezkoumávané věci rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti věci při posouzení návrhu stěžovatelů a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení jejich závěrů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)]. Nadto jejich závěry jsou souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2016 sp. zn. 32 Cdo 1342/2016), podle které účastník, jemuž byl soudem ustanoven advokát a jenž svým následným chováním vůči tomuto zástupci způsobil, že došlo k narušení nezbytné důvěry, nemá právo na ustanovení dalšího zástupce soudem.
10. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu