Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch. A. T., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze, Havlíčkovo náměstí 189/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 17 Co 66/2020-813 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. října 2019 č. j. 16 Nc 4706/2016-681, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozsudků, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená ustanoveními čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel uvedl, že je občanem Guiney a v České republice pobývá již déle než deset let. V roce 2012 měl krátký vztah s paní L. S., zemřelou, z něhož se narodil nezletilý T. U. D. (původně T. S.), občan České republiky. Na základě předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 4. 2018 č. j. 16 Nc 4706/2016-317 žije T. v péči svého strýce v obci S., spolu se svým polorodým bratrem Z. a dětmi svého strýce a jeho manželky, paní Z. S. Nezletilý T. začal v září 2019 v obci S. navštěvovat základní školu. Se stěžovatelem - otcem se víceméně pravidelně stýká, a přespává v jeho bytě v P. Za stěžovatelem přicestovala v roce 2019 z Guiney jeho manželka, paní A. D., a to i s jejich společným synem. Dne 30. 8. 2020 se stěžovateli a jeho manželce narodil další syn. Stěžovatelova rodina žije v P.
3. Dne 31. 10. 2019 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudek pod č.j. 16 Nc 4706/2016-681, kterým svěřil T. do pěstounské péče paní Z. S., manželky jeho strýce a uložil otci povinnost platit výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně za období od 12. 10. 2013 do 1. 9. 2015, a od tohoto data ve výši 3 500 Kč měsíčně. Prvoinstanční soud dospěl k názoru, že nezletilý T. se cítí zakotvený v rodině svého strýce a má intenzívní vztah se svým mladším bratrem Z., zatímco vztah otce-stěžovatele s nezletilým T. je třeba teprve rozvíjet.
4. Následně vydal Městský soud v Praze dne 28. 1. 2021 rozsudek č.j. 17 Co 66/2020- 813, kterým byl prvoinstanční rozsudek potvrzen (jedinou změnou byl termín doplacení dlužného výživného) a jímž Městský soud v Praze převzal skutkové i právní závěry prvoinstančního rozsudku.
5. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že podmínky pro svěření nezletilého T. do pěstounské péče, které jsou stanoveny v § 958 odst. 1 občanského zákoníku, nebyly splněny, neboť mezi stranami je v podstatě nesporné, že stěžovatel o své děti osobně pečovat může. Praktické problémy, které péče stěžovatele o nezletilého T. může (zejména zpočátku) přinést, nepředstavují nemožnost takové péče, nýbrž jen určitou obtížnost přechodu nezletilého T. z jedné rodiny do druhé, což je prý však řešitelné. Pojem nejlepší zájem dítěte obecné soudy podle názoru stěžovatele dezinterpretují, neboť jde jen o interpretační vodítko, nikoli o hmotněprávní ustanovení, které by přímo zakládalo práva a povinnosti. Navíc v rámci výkladu tohoto pojmu prý obecné soudy upozaďovaly hodnotu biologické vazby a naopak přeceňovaly váhu aktuálního emočního nastavení nezletilého T. a váhu faktorů materiálních, vzdělanostních a jiných.
6. Pokud jde o jazykovou bariéru, stěžovatel uvedl, že jeho znalost češtiny běžný provoz domácnosti umožňuje; ostatně styk s nezletilým T., a to i včetně přespávání, již několik let funguje. Současně připustil, že úroveň jeho znalosti češtiny ideální není a že je možné, že se v budoucnu tato znalost výrazně zlepší, ovšem jisté to prý není a pravděpodobnější je spíše varianta druhá. Stěžovatelova představa totiž je, že se nezletilý T. naučí francouzsky, což je jazyk, kterým se u stěžovatele doma hovoří. Tato možnost je vzhledem k věku nezletilého T. zcela reálná.
7. Stěžovatel rovněž připustil, že nezletilý T. k němu nyní nemá emoční vztah jako k otci, když jako otce bere svého strýce, ovšem nemá k němu ani vztah negativní a není prý důvodu se domnívat, že by se tento vztah právě osobní péčí stěžovatele o nezletilého T. neměl prohloubit.
8. Sám stěžovatel považuje za nejzávažnější argument soudů skutečnost, že nezletilý T. je nyní zcela integrován do jiné rodiny, a to do rodiny své pěstounky a svého strýce, a že přechod do rodiny otce by byl velmi obtížný. Lze-li však dnes konstatovat, že přechod nezletilého T. do péče otce by byl nyní složitý, je třeba dle názoru stěžovatele doplnit, že v budoucnu bude tento přechod ještě složitější.
9. Stěžovatel protestuje také proti stanovenému výživnému. Tvrdí, že výživné je svou výší i zpětnou platností významným zatížením stěžovatele a jeho rodiny, což je diskriminační vůči ostatním dětem stěžovatele, kteří i v důsledku toho budou mít ještě nižší životní standard než nezletilý T. Přiznané výživné je prý navíc i v nesouladu se zájmy T., kterému sice jeho významně chudší otec musí platit výživné (které T. - zejména pokud jde o zpětné placení výživného - příliš nepotřebuje), ovšem se kterým stěžovatel bude mít i kvůli vyššímu pracovnímu zatížení zhoršenou možnost navazovat emoční vztah.
10. Ústavní soud si k věci vyžádal příslušný spisový materiál. Po jeho prostudování zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních.
Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, nebo které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl.
3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
12. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a s dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové a právní závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Specifické okolnosti, kterými obecné soudy v daném případě zdůvodnily, proč je nyní svěření do péče otce v nesouladu s nejlepším zájem dítěte, byly a jsou závažné.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie jednoznačně potvrzuje, že nezletilý T. se primárně identifikuje s rodinou svého strýce a výrazně preferuje výchovné prostředí manželů S., a že zásadní změna poměrů by mohla vést k labilizaci psychické rovnováhy nezletilého a narušení jeho harmonického vývoje ztrátou pocitu bezpečí a jistoty. Jako další faktory byly zejména zmíněny nově narozené děti stěžovatele, vůči nimž se nezletilý T. údajně cítí nadbytečný, horší finanční situace otce, jeho neschopnost pomoci nezletilému se školou, jakož i jazyková bariéra.
13. Jak soudy rovněž uvedly, v posuzovaném případě se nejedná o situaci, kdy by nezletilý T. byl odnímán z péče otce, nýbrž o situaci, kdy v souvislosti s úmrtím matky, která do té doby výhradně o nezletilého pečovala a veškeré poměry a potřeby zajišťovala, je třeba zajistit mu takové výchovné prostředí, které bude jednoznačně v jeho nejlepším zájmu. V tomto ohledu se tak výtky stěžovatele jeví navíc předčasnými, jelikož bude namístě nejprve zjistit, zda a jak se přijatá úprava, která má z podstaty věci dočasný - a nikoli do budoucna již neměnný - charakter, v praxi osvědčí z hlediska jejích dopadů na celkové prospívání nezletilého.
14. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že tyto otázky jsou doménou především obecných soudů. Jak již bylo uvedeno, pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně může být považováno za spravedlivé. V posuzované věci je rovněž zásadní, že stěžovateli je umožněn široký styk s nezletilým, který mu dovolí podílet se na jeho výchově takovou měrou, aby byl i do budoucna jejich vztah udržován a prohlubován.
15. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu