Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Salfické, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 27 Co 26/2022-209 ze dne 4. 2. 2022, za vedlejší účasti společnosti COPE Invest, a.s., sídlem Orelská 611/16, Praha 10, zastoupené Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem, sídlem Spálená 97/29, Praha 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
O podaném odvolání do nákladových výroků rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že změnil nákladový výrok nalézacího soudu a uložil každé z účastnic řízení zaplatit státu na nákladech řízení částku 428,82 Kč (výrok II.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalované částku 6 594, 50 Kč.
Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud pochybil, když jí nepřiznal náklady řízení vůči vedlejší účastnici, jak učinil nalézací soud. Odvolací soud měl podle stěžovatelky postupovat podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 , podle něhož se v řízeních označovaných jako iudicium duplex vychází primárně ze zásady úspěchu ve věci a jiné zásady připadají do úvahy jen jako výjimka. Stěžovatelce je rovněž známý nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19 , podle něhož si každý účastník řízení má v obdobných případech nést svůj náklad sám. Podle stěžovatelky jsou shora uvedené nálezy Ústavního soudu ve vzájemném rozporu a v případě nálezu posléze přijatého, mělo být postupováno v souladu s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu - tj. věc měla být předložena k posouzení plénu. Obdobné pak platí i pro nález sp. zn. I. ÚS 262/20
. Nepřijetím stanoviska, kterým by došlo k překonání právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 dalo plénum Ústavního soudu najevo, že setrvává na závěrech obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11
. Stěžovatelka je toho názoru, že Ústavní soud by měl zvážit, který právní názor je ve věci relevantní, a to postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. V popisované situaci má stěžovatelka za to, že se nelze dovolávat jiných nálezů Ústavního soudu nežli těch, které byly přijaty v souladu se zákonem o Ústavním soudu.
Ústřední námitkou stěžovatelky je nesouhlas s tím, jak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud se ve své judikatuře náklady řízení opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13
(N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda nejsou dány další relevantní okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10
(N 3/64 SbNU 29)].
Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že judikatura Ústavního soudu k náhradě nákladů řízení ve věcech majících povahu iudicea duplex nebyla v minulosti vždy jednotná. Předchozí judikatura (např. nález I. ÚS 1441/11 ) akceptovala rozhodovací praxi soudů založenou na logice úspěchu ve věci, která však podle stávající judikatury (např. nález I. ÚS 262/20 ) dostatečně nezohledňovala zvláštní povahu tohoto typu řízení. Současná judikatura Ústavního soudu se tak přiklonila k principu, podle něhož v obdobných případech má být obecným pravidlem nepřiznávání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení, a to s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o.
s. ř. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelce je faktický judikatorní posun Ústavního soudu znám, přičemž namítá, že tato změna nebyla provedena postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Vznesenou námitku považuje Ústavní soud za legitimní, nicméně dle jeho mínění nelze přehlížet konstatování odvolacího soudu, podle něhož by tento dospěl ke shodnému závěru i v případě, kdy by postupoval v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11
. Krajský soud v odst. 16 vysvětlil, že v takovém případě by shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež mu dává právo náklady řízení účastníkům nepřiznat. Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud za to, že i v případě stěžovatelkou navrhovaného postupu, by mohlo dojít ke změně jejího právního postavení a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl. V souvislosti s povahou řízení iudicea duplex považuje Ústavní soud za přiléhavé odkázat stěžovatelku na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22 , podle něhož v tomto typu řízení nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, ale z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu