Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. a R. K., zastoupených JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Renoirova 624, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. 23 Co 394/2005-50, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2002, čj. Nc 16969/2002-5 tak, že návrh na exekuci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2002, čj. 9 C 212/2001-40, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 600 000 Kč, se zamítá.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
V projednávané věci je třeba za procesní prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje - ve smyslu uvedených ustanovení - považovat dovolání, neboť dle § 238a o.s.ř. proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání přípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatelé využili možnosti podat proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolání, a to přesto, že z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že byli o možnosti podání takového opravného prostředku výslovně poučeni. (Ústavní soud dodává, že dotazem u Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že dovolání podáno nebylo.)
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2006
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj