Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Skoma -Lux s.r.o., se sídlem Olomouc, Polská 553/26, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, Celnímu ředitelství v Olomouci, Celnímu úřadu v Olomouci a Vládě ČR, takto: Návrh se odmítá.
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by a) celním úřadům České republiky uložil povinnost jednat se všemi dovozci zboží do České republiky stejným způsobem v souladu s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, b) Vládě České republiky uložil povinnost zajistit překlad komunitárního práva do národního jazyka v souladu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, c) celním úřadům České republiky zakázal sankcionovat dovozce za porušení předpisů komunitárního práva, a to s platností do doby, než budou předpisy komunitárního práva, na základě kterého jsou dovozci sankcionováni, přeloženy do národního jazyka, a d) všem účastníkům přikázal aplikovat komunitární právo na území České republiky jednotně, aby byla zajištěna jednotnost v celním zařazování stejných výrobků a nenastala situace, že identický výrobek je v jiném členském státě Evropské unie posouzen celními orgány odlišně než v České republice.
Podle názoru stěžovatelky měli účastníci svým (komisivním i omisivním) jednáním porušit její ústavně garantovaná práva dle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Ústavní soud, před tím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Vzhledem ke znění petitu ústavní stížnosti musel Ústavní soud nejprve zkoumat, zda je z hlediska kompetencí svěřených mu čl. 87 Ústavy ČR k projednání podání stěžovatelky vůbec příslušný. Ústavní stížnost může dle uvedeného ustanovení stěžovatelka podat proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z obsahu podání stěžovatelky, a ze skutečnosti, že se stěžovatelka nedomáhá zrušení žádného pravomocného rozhodnutí, je a contrario zřejmé, že se domáhá autoritativní identifikace "jiného zásahu" orgánu veřejné moci Ústavním soudem.
Pokud Ústavní soud vyhoví ústavní stížnosti z důvodu "jiného zásahu" dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Znění petitu posuzované ústavní stížnosti ovšem Ústavnímu soudu neumožňuje, aby v případě, že by v rámci meritorního projednání shledal její důvodnost, vydal nález, jenž by se mohl opřít o hypotézu citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu. Jakkoli proto může být argumentace stěžovatelky, obsahující řadu ústavněprávně relevantních výtek, důvodná, nemůže Ústavní soud přikročit k jejich věcnému posouzení za situace, kdy se stěžovatelka domáhá vydání výroků, jež nejsou v kompetenci Ústavního soudu.
Ze znění zákona o Ústavním soudu je dále zřejmé, že Ústavní soud nemůže vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogických konkrétně označenému případu a nemůže výrokem svého rozhodnutí ani danému orgánu veřejné moci uložit, jak má v rámci své rozhodovací pravomoci v konkrétní věci postupovat, neboť by tak z jeho strany došlo k nepřípustnému zásahu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 744/01 , usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. 203/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, usnesení č. 34, str. 469 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 385/05 ).
Jelikož Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že k projednání předmětné ústavní stížnosti není příslušný, nemohl se zabývat ani tvrzením stěžovatelky, že její stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti nemohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, a proto mu nezbylo než ji ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2007
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj