Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Vávrové, zastoupené Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 – Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2024 č. j. 26 Co 316/2024-461, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Komerční banky, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 – Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby vedlejší účastnice vůči stěžovatelce o zaplacení částky 41 619,85 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu stěžovatelky na zaplacení částky 613 806,07 Kč Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 16 C 281/2021-220 ve výroku III. zastavil řízení o vzájemném návrhu stěžovatelky na zaplacení částky 613 806,07 Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby), ve výroku IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 41 619,85 Kč s příslušenstvím a ve výroku V. rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 12. 3. 2024 č. j. 23 Co 289/2023-363 byl rozsudek okresního soudu v uvedených výrocích potvrzen a dále jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání a současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Následně okresní soud usnesením ze dne 24. 9. 2024 č. j. 16 C 281/2021-440 přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení v rozsahu 90 %. Toto rozhodnutí krajský soud k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením potvrdil. Rozhodující soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka žije sama, její příjem spočívá v invalidním důchodu ve výši 14 655 Kč měsíčně a z příjmu z pronájmu nemovitostí ve výši 1 616 Kč a 3 316 Kč ročně, měsíčně vydá 4 500 Kč za léky a na její majetek jsou vedeny exekuce. Soudy shledaly, že v ekonomických možnostech stěžovatelky, byť je osobou s nízkým příjmem, je podílet se alespoň v minimálním rozsahu na úhradě nákladů státu za vedení dovolacího řízení, a to v rozsahu 10 % její poplatkové povinnosti, tedy částkou 700 Kč (plná výše soudního poplatku za dovolací řízení by činila částku 7 000 Kč).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem soudu došlo k porušení zásady legitimního očekávání, neboť již dříve jí bylo v dané věci přiznáno osvobození od soudních poplatků v plné výši, přičemž nedošlo k žádné zásadní změně, proč by jí osvobození od soudních poplatků nemělo být přiznáno opětovně. Má za to, že soudy nedostatečně zhodnotily její majetkové poměry a možnosti. Tvrdí, že nemá dostatek finančních prostředků ani na úhradu 10 % soudních poplatků a že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na přístup k soudu.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soudy zamítly její vzájemnou žalobu proti vedlejší účastnici, čímž ji uvrhly do dluhové pasti, a že ignorovaly povinnost ustavit jí advokáta k podání dovolání, a to bez řádného odůvodnění. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na právní pomoc.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou (viz zejména přípis stěžovatelky ze dne 5. 1. 2026 – čl. 84 spisu), je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.
8. Do rozhodování o osvobození od soudních poplatků se promítá doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20
či usnesení ze dne 31. 5. 2023
sp. zn. II. ÚS 1161/23
). Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry. Důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohla být situace, kdy rozhodnutí obecných soudů vykazuje prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, anebo nevyplývá-li žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
9. Obecné soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při aplikaci § 138 občanského soudního řádu řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že krajský soud stěžovatelce vyhověl jen částečně (když jí přiznal nárok na osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %), a své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Osvobození od soudních poplatků není automatické pro všechna řízení, záleží na konkrétních okolnostech případu a soud může rozhodnout o osvobození částečném nebo úplném, a to i pro další fáze v rámci téhož řízení.
10. Navíc Ústavní soud připomíná, že spor o bagatelní částku, jíž soudní poplatek ve výši 700 Kč beze sporu je, zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup.
11. Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v tom jejím tvrzení, že soudy ignorovaly povinnost ustavit jí advokáta k podání dovolání a že zamítly její vzájemnou žalobu proti vedlejší účastnici, čímž ji uvrhly do dluhové pasti, neboť z hlediska napadeného rozhodnutí jde o námitky irelevantní, neboť se netýkají napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o osvobození od soudních poplatků. K první z uvedených námitek navíc krajský soud v odůvodnění svého usnesení jasně vysvětlil, že rozhodl-li okresní soud pouze o návrhu na osvobození od soudních poplatků, nejde o žádné procesní pochybení, a že v dalším průběhu řízení rozhodne o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu