Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem, sídlem Tyršova 194, Kraslice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2023 č. j. 14 Co 199/2022-507, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilého A. R. a L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2022 č. j. 26 Nc 7453/2020-279, ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2022 č. j. 26 Nc 7453/2020-292, byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů se střídáním v intervalu jednoho týdne (sudé a liché týdny) s účinností od vyhlášení tohoto rozsudku (výrok I), oběma rodičům byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilého výživné, vedlejší účastnici (dále též "matka") v částce 1 000 Kč měsíčně a otci 4 000 Kč měsíčně (výroky II a III), byl upraven styk obou rodičů s nezletilým mimo rámec střídavé péče (výroky IV až VIII) a bylo rozhodnuto o nákladech znaleckého posudku a náhradě nákladů řízení (výroky IX až XI).
3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek okresního soudu, že nezletilého svěřil od právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky, otci stanovil od právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství rodičů platit výživné na nezletilého v částce 7 000 Kč měsíčně a určil rozsah styku otce s nezletilým od právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství rodičů tak, že v sudém týdnu v roce je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v pondělí od 15:00 do 17:00 hodin a od pátku 17:00 hodin do pondělí lichého týdne 8:00 hodin a stanovil zvláštní režim v období pravidelných prázdnin (výrok I); rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. Krajský soud zejména shledal, že nezletilý střídavou péči dlouhodobě a důrazně odmítá a vůči otci v souvislosti s ní projevuje až nenávistné postoje, což je u jedenáctiletého chlapce na pováženou. Jeho psychický stav se po zavedení střídavé péče jasně zhoršil a nezletilý dokonce proklamuje sebevražedné myšlenky, pročež se ukazuje, že střídavá péče nebo dokonce výlučná péče otce nyní nejsou vhodným řešením. Její další vnucování nezletilému by pravděpodobně jeho stav dále zhoršil a vedlo by to k dalšímu odporu.
Krajský soud si uvědomuje, že na postoji nezletilého má značný podíl matka, o jejíž manipulaci vůči nezletilému nemá krajský soud pochybnosti, aniž by musel hodnotit, nakolik byla manipulace vědomá. Nicméně nechuť nezletilého k otci může vyhrocovat též rozdílný otcův výchovný přístup, který je v porovnání s matčiným autoritativnější (což samo o sobě není negativní). Určitý podíl mohou mít i některé otcovy defenzivní reakce. Situaci v rodině je třeba změnit, ale krajský soud se nedomnívá, že by se to mohlo podařit střídavou péčí nebo výlučnou péčí otce, neboť to by situaci ještě zhoršilo.
Za vhodné nyní krajský soud nepovažuje ani výchovné opatření. Proto krajskému soudu nezbylo, než nezletilého svěřit do péče matky, a otci upravit relativně široký styk s ním. To v dané situaci považuje za nejmenší zlo. Kdyby ovšem ani tento režim nefungoval a hrozilo by, že nezletilý na otce zanevře úplně, a tak o něj přijde, nebylo by vyloučeno přehodnocení. Krajský soud uzavřel, že budiž matce toto konstatování varováním, protože je to ona, kdo má na nezletilého největší vliv.
5. Stěžovatel zejména namítá, že při hodnocení důkazů nepostupoval krajský soud podle procesních norem, nehodnotil důkazy jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech a nerespektoval objektivní hodnotu důkazů v rámci jejich hierarchie. Dále stěžovatel poukazuje na extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Také tvrdí, že byla porušena zásada zákazu reformatio in peius, jelikož jeho postavení i postavení nezletilého se v odvolacím řízení zhoršilo. Krajský soud nezohlednil znalecké závěry, že nezletilý není schopen rozpoznat důsledky vlastního přání, kdo by měl o něj pečovat a provedl dokazování audiozáznamy telefonátů mezi ním a jeho matkou pořízené v době péče stěžovatele a neúplnými přepisy těchto hovorů pořízené matkou. Krajský soud nezletilého neslyšel. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky a okolnosti, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, a které se týkají jak hodnocení přání nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého, zvážení míry objektivity přání, tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení. Toto krajský soud neučinil, když zjistil přání nezletilého nezákonně a toliko zprostředkovaně, a to v rozporu se závěry znalkyně o jeho možnostech a schopnostech rozpoznat dopad vlastního přání na téma péče. Pohovory s nezletilým vedl pouze kolizní opatrovník nezletilého a okresní soud. Krajský soud neuvedl žádné zákonně zjištěné skutečnosti, proč by měla být v nejlepším zájmu nezletilého výlučná péče matky. Napadený rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněný, není srozumitelný a vybočuje ze zákonného rámce.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele, resp. nezletilého, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilého. Krajský soud napadené rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 4) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
10. Ústavní soud se již vícekrát vyjádřil ve svých rozhodnutích k problematice střídavé péče. Ve stručnosti lze shrnout jeho postoj tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl.
3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů.
Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ; viz také nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ).
11. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19-25). Tato kritéria byla v posuzované věci při rozhodování obecných soudů vzata v potaz.
12. Důvodem pro svěření nezletilého do výlučné péče matky byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly krajský soud k závěru o nevhodnosti střídavé péče pro nezletilého, u něhož krajský soud správně zohlednil jeho problematický vztah s otcem. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy použil. Napadený rozsudek tak není ve střetu se zájmy nezletilého, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilého ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku.
13. K procesním námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že názor nezletilého skutečně nebyl zjištěn přímo u krajského soudu, nicméně jeho názor byl zjištěn opakovaně prostřednictvím jeho opatrovníka a též před okresním soudem. Ústavní soud pak vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem v posuzované věci [a při respektu např. k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09
(N 172/58 SbNU 503)] nepovažuje tento postup za neústavní. Ústavní soud totiž předně konstatuje, že je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu i rozsudku okresního soudu zřejmé, že názor nezletilého byl zjištěn dostatečně. Navíc je i mezi účastníky řízení nesporný názor nezletilého, když sám stěžovatel ve svých podáních vychází z premisy, že je nezletilý manipulován matkou, z čehož vyplývá jeho problematický vztah ke stěžovateli. S ohledem na konkrétní okolnosti případu a v zájmu neprohlubování další traumatizace se nejeví výslech nezletilého přímo u krajského soudu jako nutný, neboť jeho stanovisko bylo věrohodně zjištěno na základě výslechu u okresního soudu, ze zpráv kolizního opatrovníka, a ze znaleckého zkoumání [srov. např. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683) či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607)]. Vzhledem k vyhraněnému vztahu nezletilého k otci a s přihlédnutím k faktu, že verbálně sdělovaná stanoviska nezletilého jsou krajskému soudu známa, by výslech nezletilého u krajského soudu jistě nebyl v souladu s jeho nejlepším zájmem. Lze shrnout, že krajský soud v posuzovaném případě dostatečně zjistil, co je přáním nezletilého, pročež v tomto aspektu k porušení práv chráněných čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny nedošlo. K námitce stěžovatele, že byla porušena zásada zákazu reformatio in peius, nutno toliko uvést, že tato námitka neobstojí již jen z toho důvodu, že odvolání do rozsudku okresního soudu podala i matka. Z hlediska procesních námitek stěžovatele lze uzavřít, že právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna.
14. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ). Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svého nezletilého syna a snažili se mu poskytnout (podle svých možností) co nejlepší rodinné zázemí pro jeho budoucí rozvoj, přičemž i Ústavní soud (stejně jako krajský soud) apeluje zejména na matku, aby se v nezletilém snažila probouzet lásku k otci a nevyvolávala v něm odpor vůči otci.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu