Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2025, č. j. 9 Afs 139/2024-65, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 51 Af 6/2023-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017, uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě organizátorství, a to dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Stěžovatel spolu s dalšími osobami založil, organizoval a řídil činnost skupiny osob a založených či zakoupených společností (mimo jiné i společnosti X), které nevykonávaly žádnou hospodářskou činnost a sloužily pouze k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty.
2. Společnosti X ("X") byla Finančním úřadem pro Středočeský kraj ("správce daně") doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1-6/2014, nicméně společnost byla zrušena v likvidaci, aniž by doměřenou daň a penále zaplatila. Správce daně proto dospěl k závěru, že trestní rozsudek poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatel ovlivnil chování společnosti X k její újmě, a proto podle správce daně ručí za splnění dluhů společnosti (§ 71 odst. 3 zákona o obchodních korporacích). Správce daně tedy stěžovatele svým rozhodnutím, tzv. ručitelskou výzvou, vyzval, aby za společnost X zaplatil neuhrazené daňové nedoplatky.
3. Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) v odvolacím řízení závěry správce daně rozhodnutím ze dne 31. 3. 2023, č. j. 12012/23/5100-41453-711400, potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel se tedy bránil správní žalobou, tu však krajský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou a stejným způsobem rozhodl o navazující kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu bylo uloženo uhradit daň nikoliv na základě výslovného zákonného zmocnění, ale postupem, který daňový řád ani jiný právní předpis neumožňují. Daňové orgány přenesly veřejnoprávní daňovou povinnost právnické osoby coby daňového subjektu na stěžovatele coby údajného ručitele, a to na základě ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu, ve spojení se soukromoprávní normou (§ 71 odst. 1 a odst. 3 zákona o obchodních korporacích), která upravuje sankční ručení vlivné osoby. Přitom naplnění hypotézy této soukromoprávní normy odvodily daňové orgány bez vlastního dokazování výlučně z trestních rozsudků stěžovatele, a to přestože jejich výroky nehovoří o splnění podmínek pro vznik ručení, vlivné osobě nebo o dalších podmínkách nutných k naplnění ručitelství podle zákona o obchodních korporacích. Stěžovatel ale zdůrazňuje, že skutečnosti zjištěné v trestním řízení patří mezi ostatní běžné podklady, s nimiž správce daně pracuje při stanovení daně, avšak společně s tím musí zároveň provést vlastní dokazování, z něhož dospěje k určitým skutkovým zjištěním. Ve vztahu ke stěžovateli však žádné dokazování neprobíhalo.
5. Stěžovatel dále nesouhlasí s prolomením prekluzivní lhůty daňového subjektu. Namítá, že žádné zákonné ustanovení neobsahuje pravidlo, podle kterého by ve vztahu k ručiteli měla lhůta pro stanovení daně plynout samostatně či podle kterého by mohla být lhůta pro stanovení daně daňovému subjektu prolamována pomocí § 148 odst. 6 daňového řádu.
6. Stěžovatel dále namítá, že postupem správních orgánů došlo k porušení zákazu dvojího trestání. Za krácení daně mu byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v délce 8 let, peněžitý trest ve výši 10 mil. Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty (nemovitých věcí), tzn. tresty odrážející i způsobenou škodu. V průběhu výkonu těchto trestů je na něj ale sankčně přenesena ještě i úhrada daňového nedoplatku předmětné společnosti ve výši 6 143 066 Kč. Stěžovatel upozorňuje, že jde v obou případech o sankce, navíc veřejnoprávní povahy a vycházející z téhož jednání. Odkazuje přitom na kritéria vymezená v rozsudku ESLP ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí ze dne 8. 6. 1976 (stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), která slouží ke zjištění, zda určitá sankce má trestněprávní povahu ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Takový stav je dle stěžovatele neudržitelný i s ohledem na možné alternativní formy rozhodování v trestním řízení, u nichž by došlo k úplnému vyprázdnění (například dohoda o vině a trestu), či z důvodu porušení principu právní jistoty odsouzených. V tomto spatřuje přesah svého individuálního zájmu.
7. Stěžovatel závěrem konstatuje, že se správní soudy dopustily nepřípustného dotváření práva, když na projednávanou věc aplikovaly několik dílčích obecných soudních závěrů, avšak bez adekvátního zohlednění konkrétních skutkových a procesních okolností a zejména důsledků, které taková aplikace práva způsobuje.
8. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro zásah do jeho práv zaručených čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy.
9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Polemikou s právními závěry v rozhodnutích správních soudů se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ústavní soud v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud z části III. b) odůvodnění napadeného rozsudku zjistil, že se Nejvyšší správní soudu k námitce stěžovatele týkající se povahy ručitelské výzvy a jejího vztahu k prekluzivní lhůtě pro stanovení daně, včetně aplikace § 148 odst. 6 daňového řádu upravujícího lhůtu pro stanovení daně po vydání pravomocného rozhodnutí o spáchání daňového trestného činu, velmi podrobně vyjádřil. Své závěry přitom podepřel vlastní judikaturou, a to včetně rozsudku ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 Afs 4/2024-38, ve skutkově obdobné věci, kdy bylo ručení uplatněno vůči jednateli společnosti X odsouzenému za spáchání daňového trestného činu spolu se stěžovatelem. Ústavní soud s přijatými právními závěry souhlasí a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.
12. Rovněž s námitkou zpochybňující vznik ručitelského závazku se Nejvyšší správní soud vypořádal. Potvrdil přitom, že správce daně byl vázán popisem skutku ve výrokové větě trestního rozsudku, přičemž podle ní skutek spočíval v podvodném vylákání nadměrných odpočtů DPH prostřednictvím společnosti X. Nejvyšší správní soud tedy souhlasil se správcem daně, že stěžovatel rozhodujícím významným způsobem ovlivnil chování společnosti X, a v důsledku jeho jednání vznikla této společnosti újma. Správní orgány přitom s odkazem na roli stěžovatele při vylákání nadměrných odpočtů DPH odůvodnily, proč za splnění dluhů společnosti X ručí právě stěžovatel.
13. Ústavní soud pouze doplňuje, že dle § 99 daňového řádu platí, že vyskytne-li se v řízení předběžná otázka, je správce daně povinen především zjistit, zda o této otázce již příslušný orgán veřejné moci pravomocně nerozhodl. Pokud tomu tak není, je správce daně oprávněn učinit si o otázce, která je pro jeho postup zásadní, úsudek, s výjimkami v zákoně uvedenými, sám (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Afs 64/2009-104). Jak zaznělo v usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.
12. 2024, č. j. Konf 3/2024-15, daňové orgány často jako předběžnou otázku posuzují instituty ryze soukromoprávní, které obvykle náležejí soudům, jako třeba platnost či neplatnost smlouvy. Rozhodne-li poté o předběžné otázce příslušný orgán jinak, je to důvodem pro obnovu daňového řízení [§ 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu] (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 10 Afs 293/2018-29, bod 7). Stejným způsobem tedy postupují daňové orgány i v otázce ručení. Správce daně přitom o takové otázce nerozhoduje, pouze (z důvodu neexistence autoritativního pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci) si ji sám předběžně posoudí za účelem aplikace § 171 daňového řádu.
14. K úvahám správce daně o předběžné otázce se vyslovil i Nejvyšší soud, když v minulosti konstatoval, že otázku, zda došlo k naplnění zákonem předvídaných objektivních okolností pro vznik ručení (v daném případě šlo o dluhy mající povahu daňových nedoplatků a o ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku), je správce daně oprávněn si posoudit jako otázku předběžnou v souladu s § 99 odst. 1 daňového řádu (viz rozsudek ze dne 27. 3. 2024, č. j. 27 Cdo 1993/2023-454).
15. Nelze proto dát stěžovateli za pravdu, že správce daně či správní soudy vytvořily v jeho případě jakousi "novou doktrínu". Aplikovatelnost soukromoprávního institutu ručení daňové orgány totiž nedovodily z trestního rozsudku, jak se domnívá stěžovatel, ale vyplývá ze zákonné úpravy a odpovídá běžné praxi při správě daní. Řízení před daňovými orgány bylo tedy vedeno zcela v souladu s podústavním právem a s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího správního soudu, tak i s judikaturou soudu Nejvyššího.
16. Jde-li o námitku porušení zásady zákazu dvojího trestání, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť je nepřípustná. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. To nastalo i v nyní posuzované věci, neboť předmětnou námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti.
17. Ústavní soud uzavírá, že nemá k závěrům Nejvyššího správního soudu žádných ústavněprávních výhrad a, jak již bylo řečeno, při jeho rozhodování současně neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší správní soud se s týmiž námitkami stěžovatele náležitě a přesvědčivě vypořádal a v jeho závěrech nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy ani prvky libovůle. Předložené námitky stěžovatele Ústavní soud považuje za pokračující polemiku s právními závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, což svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svých námitek.
Ústavní soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud či krajský soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu