Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Drápely, zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem v Bartošovicích v Orlických horách 34, doručovací adresa Příkop 838/6, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 35 C 31/2019-64 ze dne 29. 1. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo určeno, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit společnosti Generali Česká Distribuce a.s. (dále jen "žalobce") částku 3 491 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 21. 9. 2018 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 6 087 Kč.
3. Městský soud vyšel z toho, že mezi právním předchůdcem žalobce a stěžovatelem byla platně uzavřena dne 1. 7. 2015 smlouva o obchodním zastoupení podle § 2483 občanského zákoníku, podle níž se stěžovatel zavázal uzavírat pojistné smlouvy se třetími osobami výhradně pro žalobce či jeho partnery a žalobce se mu zavázal za tuto činnost zaplatit odměnu, a to zejména provizi. Účastníci v čl. I odst. 2 smlouvy vyloučili aplikaci § 1799 a § 1800 občanského zákoníku. Podle § 1799 občanského zákoníku doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. Podle § 1751 odst. 1 občanského zákoníku část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.
4. Městský soud v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že stěžovatel uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o obchodním zastoupení jako živnostník podnikatel, nikoliv v pozici slabší strany, jeho hlavní motivací jako podnikatele pak bylo dosažení zisku. Podpisem smlouvy stěžovatel prohlásil, že se seznámil s obchodními podmínkami a vyslovil s nimi souhlas, včetně konkrétních vnitropodnikových norem žalobce. Současně vzal na vědomí, že žalobce může obsah podmínek aktualizovat. Žalobce vylíčil jednotlivě storna pojistných smluv a z předložených důkazů k těmto smlouvám soud zjistil, že byly ukončeny předčasně. Žalobce předložil k důkazu agregaci pojistných smluv, ze které vyplývá, jak dospěl k nárokované částce, a že na storna započítal odlišné provize žalovaného. Samotná směrnice pak obsahuje popsanou mechaniku výpočtu odměny a storen provizí, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že provizní sestavu včetně storen počítá obvykle k tomu specializovaný software, a listině obsažené tabulky a naznačené způsoby výpočtu storen neshledal v ničem neobvyklé, nenalezl rozpor mezi žalobcem předloženými listinami a žalobními tvrzeními. Městský soud dospěl k závěru, že smluvní odměna stěžovatele byla sjednána platně, stěžovatel tuto opakovaně čerpal v částkách desítek tisíc po dobu několika let. Z toho soud dovodil, že se jako podnikatel v provizním systému žalobce s ohledem na délku spolupráce a vyplacené výši provize logicky musel orientovat. Obdobně byly ve směrnici srozumitelně a určitě ujednány podmínky, za kterých žalobci vzniká nárok na vrácení částí vyplacených provizí. Městský soud rovněž upozornil, že se k otázce storen provizí opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud a vyhodnotil tyto jako přípustné.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci vznesenou před Městským soudem v Brně. Předně uvádí, že smlouva, kterou s žalobcem uzavřel dne 2. 7. 2015, nebyla o obchodním zastoupení, byť tak byla označena v názvu, nýbrž to byla smlouva zprostředkovatelská, a dále argumentuje tak, že v kontraktačním procesu byl slabší smluvní stranou, a proto se měl městský soud vypořádat s tím, že mu obchodní podmínky ani vnitropodniková norma nebyly předány a nebyl s nimi seznámen. Dále se stěžovatel domnívá, že se městský soud vůbec nezabýval jeho námitkami týkajícími se správnosti výpočtu údajně dlužných částek. Z toho stěžovatel dovozuje, že se městský soud dopustil interpretační libovůle a nedostál povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení. Stěžovatel též namítá, že napadené rozhodnutí nebylo řádně, srozumitelně a logicky odůvodněno, čímž bylo prošeno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud dále na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení napadeného rozhodnutí, protože nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany městského soudu. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o splnění své smluvní povinnosti. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a právní závěry městského soudu nelze shledat jako nepřijatelné z pohledu ochrany základních práv stěžovatele. Ústavní soud tak nekonstatoval žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.. V Brně dne 11. května 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu