Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 1084/2023-320, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023 sp. zn. 61 To 604/23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. července 2023 sp. zn. 0 Nt 4006/2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný proces a právo na garanci presumpce neviny podle č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel se dále domáhá vyslovení, že řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4006/2023 je nulitní a neplatné, a dále "přednostního projednání návrhu na odklad vykonatelnosti" napadených rozhodnutí.
2. Napadeným rozhodnutím předcházelo odložení trestní věci. Konkrétně usnesením policejního orgánu ze dne 15. 3. 2023 bylo podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu odloženo podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak.
3. Odložená trestní věc se týkala následujícího jednání stěžovatele: Stěžovatel v září 2022 po deváté hodině večerní využil lsti (využil sousedku, která zazvonila na jeho bývalou ženu), přičemž bývalá manželka otevřela dveře bytu. Stěžovatel následně odstrčil sousedku stranou, zatlačil na dveře, aby přetlačil bývalou ženu a vnikl dovnitř bytu. Zde setrval navzdory přání bývalé ženy a při odchodu odcizil mobilní telefon. Poškozené ženě v daný moment vznikla újma na vniknutí i na odcizení mobilu v celkové výši 4 500 Kč.
4. Na návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 bylo ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 stěžovateli uloženo ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní podle § 99 odst. 1, 4 trestního zákoníku, a to ve formě ústavní. Obvodní soud totiž dospěl k závěru, že je stěžovatel s ohledem na svůj zdravotní stav nepříčetný a zároveň ze znaleckého posudku vyplývá, že jeho další pobyt na svobodě je nebezpečný a s ohledem na svůj postoj ke zdravotnímu stavu a možnostem léčení bylo možné stanovit pouze léčení ústavní formou.
5. Stěžovatel proti usnesení brojil stížností, kterou Městský soud v Praze v záhlaví napadeným usnesením zamítl. Zcela a bez výhrad se ztotožnil s posouzením ze strany obvodního soudu. Na stěžovatele je třeba nahlížet jako na pachatele činu jinak trestného, což plyne z dokazování i obsahu spisového materiálu. Účelem ochranného léčení je terapeuticky působit na pachatele ve specifickém postavení, zamezit nebezpečí dalšího páchání trestné činnosti a dosáhnout léčebného stavu, kdy pachatel již není pro společnost nebezpečný. Jeho cílem není odstrašení od páchání další protiprávní činnosti, ale náprava a zajištění osoby pachatele. Všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení ve formě ústavní byly podle městského soudu splněny.
6. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání zjevně neopodstatněné. Ústavní ochranné léčení je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti. V projednávané věci ze zákonných ani ústavních mantinelů soudy nevybočily. Nejvyšší soud zdůraznil, že i podle judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, což se stalo právě v projednávané věci. Dovolání stěžovatele tak považoval za pokračující polemiku s trestními soudy.
7. Stěžovatel vznesl ve své ústavní stížnosti argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že se rozhodnutí obecných (zejména nižších) soudů opírají o závěry, které neplynou z provedených důkazů. Nejvyšší soud měl navíc argumentaci stěžovatele v dovolání meritorně posoudit. Stěžovatel nesouhlasí s uloženým ochranným opatřením. Stěžovatel odkazuje na rozsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu k závažnosti tohoto typového omezení na osobní svobodě. Důkazy byly podle něj dezinterpretovány a soudy nesprávně vycházely z vadného znaleckého posudku.
Znalec sám nesmí svévolně vyloučit některý z podkladů jen proto, že nezapadá do jím vytyčené skutkové verze, což se právě v jeho případě stalo. Nejvyšší soud podle něj svévolně dezinterpretoval Úmluvu. Nejvyšší soud také fakticky porušil presumpci neviny stěžovatele. Výpověď jeho bývalé ženy byla v průběhu řízení bez dalšího považována za věrohodnou, přestože ji stěžovatel mnohokrát zpochybňoval a na jeho námitky se mu nedostalo odpovědi. Stěžovatel dále nikdy neužíval návykové látky a neexistuje žádný pozitivní nález v tomto směru.
Naopak byl dlouhodobě nemocen a léčen, pro nekontrolované dávkování léčiv ze strany lékařů v minulosti absolvoval detoxikaci v psychiatrickém zařízení. Tato skutečnost mu však neměla být kladena k tíži. Orgány činné v trestním řízení však svými vyjádřeními a obraty v rozhodnutích presumpci neviny stěžovatele pošlapaly. Výsledky provedeného dokazování pak vůbec nevypovídají o tom, že stěžovatel skutek spáchal. Nejvyšší soud dále zejména hovoří o stížnosti dovolatele, přitom stížností bylo podáno vícero.
Policisté do spisu zahrnuli pouze skutečnosti stěžovatele očerňující a pominuli přímá svědectví stěžovatelových blízkých osob. Zásadní námitky stěžovatele k obsahu znaleckého posudku soudy ignorovaly. Zadání posudku směřovalo proti stěžovateli. Sestra stěžovatele, bývalá soudkyně, do případu vnesla svědectví značně tendenčně (proti stěžovateli) a nepřípustně zasáhla do průběhu řízení. S ohledem na řadu protimluvů ze strany rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel označil rozhodnutí za "nulitní" a "absolutně neplatná".
Ze všech výše uvedených důvodů by Ústavní soud měl napadená rozhodnutí zrušit a uložení ochranného léčení zvrátit.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023).
10. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil relevantní část spisového materiálu a Ústavní soud si rovněž vyžádal rozhodnutí nižších soudů. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem (případně nastiňuje celou řadu pochybení, k nimž ve skutečnosti nedošlo a která byla spolehlivě vyvrácena obecnými soudy). Stěžovatel zopakoval svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu.
Ani nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jeho argumentace v ústavní stížnosti je nadto obecného charakteru a soustřeďuje se většinou na skutkové otázky, do nichž však Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Obvodní soud uložil stěžovateli ochranné léčení podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 trestního zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Jedná se o případy, kdy je ochranné léčení ukládáno obligatorně, a to po posouzení pěti základních podmínek, které spočívají v tom, že se stal skutek, tento skutek má jinak znaky trestného činu, osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku, není pro nepříčetnost trestně odpovědná, a její pobyt na svobodě je nebezpečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010). Soud prvního stupně rozhodl o ústavní formě léčení na základě § 99 odst. 4 trestního zákoníku, v němž je mimo jiné zakotveno, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Stížnostní soud a Nejvyšší soud posléze závěr obvodního soudu potvrdily. Ústavní soud nezjistil, že by při uložení ochranného léčení došlo k porušení práv stěžovatele.
12. Ústavní soud si povšimnul, že stížnost stěžovatele podstatně kopíruje obsah dovolání. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval velmi pečlivě, proto není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na jeho závěry odkázat, neboť jednotlivé námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má znovu všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnotil dovolací soud jako odpovídající výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a jako správné shledal i jejich právní posouzení. I podle Ústavního soudu byly dány všechny podmínky pro nařízení ochranného opatření ve formě ústavního ochranného léčení.
13. Z pohledu práva na osobní svobodu stěžovatele považoval Ústavní soud za podstatné, že obvodní soud ani stížnostní soud nerozhodovaly pouze na základě doporučení znaleckého posudku a že tento nehodnotily stejně jako každý jiný důkaz, aniž by požíval větší důkazní síly a byl podroben všestranné prověrce (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 ). Z napadených rozhodnutí neplyne ani to, že by došlo k zjevnému hodnocení důkazů výlučně v neprospěch stěžovatele.
14. Ústavní soud také podotýká, že veškeré přípisy, které stěžovatel považoval za podstatné pro svá tvrzení a dovozoval z nich své bližší argumenty, k ústavní stížnosti přiložil. Z těchto přípisů je však prima facie zjevné, že je stěžovatel interpretuje jinak (případně značně tendenčně). Například e-mail sestry stěžovatele adresovaný policii v přípravném řízení zjevně nepředstavoval snahu ovlivnit průběh jeho trestní věci. Podstatou bylo uvést poznatky o vlastním náhledu příbuzné na zdravotní stav stěžovatele a sdělit, že stěžovatel byl v minulosti legálním držitelem zbraně, o níž uvádí, že ji již odevzdal.
Stejně tak namítané opomenutí důkazů ze strany nižších soudů (a opomenutí extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a uvedenými závěry ze strany Nejvyššího soudu) spolehlivě vyvrací obsah napadených rozhodnutí. Aspekty, jejichž zohlednění ze strany znalkyně se stěžovatel v průběhu řízení domáhal, nemohly mít vliv na závěry znaleckého posudku, které se týkaly především jeho zdravotního (duševního) stavu. Ze stěžovatelem předložených lékařských zpráv pak skutečně plyne, že se stěžovatel na zneužívání látek léčil, což stěžovatel v podstatné části argumentace popírá (a právě k tomu zprávy dokládá).
15. Závěry soudů jsou výsledkem zásady volného hodnocení důkazů, jež však patří k pravomocem obecných soudů. Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Jak již byl uvedeno, žádná taková zjištění v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů (například závěrů znalců a lékařů) a učiněnými skutkovými zjištěními porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze nadto charakterizovat jako obecné, stejně jako stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti (jako návrh akcesorický) pak sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom o návrhu na odklad samostatně nerozhodoval, protože věc (kvazi)meritorně posoudil hned, jakmile to bylo (s ohledem na zajištění částí spisového materiálu) možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu