Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lyubomyra Sabadoshe, právně zastoupeného JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem Řetězová 2, Děčín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 14 To 23/2013, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, takto: Vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 14 To 23/2013 se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutím ústavní stížnost, neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených čl. 3, 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Případné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu na základě napadeného usnesení, jímž bylo vydání označeno za přípustné, představuje podle stěžovatele nezvratný krok, který může nastat před rozhodnutím Ústavního soudu o jeho ústavní stížnosti. Stěžovatel má za to, že jisté pozdržení extradice není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem, ani že by mohlo způsobit újmu jiným osobám. Proto stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jeho neprodlený výkon by znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu
Stěžovatel poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánu státu omezen na osobní svobodě, je nutné vykládat vždy restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 317/04
), přičemž případné rozhodnutí o nepřípustnosti stěžovatelova vydání na základě úvah o nepřiměřeně citelném zásahu do jeho osobnostních práv by nebylo v žádném rozporu s mezinárodními závazky. V důsledku nezohlednění subjektivních aspektů projednávaného případu postrádá rozhodnutí vrchního soudu aspekt přiměřenosti. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil.
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vrchní soud. Uvedl, že většina námitek uplatňovaných stěžovatelem v ústavní stížnosti byla předmětem přezkumu v řízení o stížnosti podané státním zástupcem. Dle vrchního soudu nelze přisvědčit tvrzení, že by extradice na Ukrajinu byla z důvodů mezinárodní kritiky poměrů v tamější justici zcela vyloučena. Pokud by tato premisa platila, nebylo by možné rozhodnout o žádné extradici na Ukrajinu a stejný postoj by patrně zastávaly i další, především evropské státy, a odpovídala by tomu i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tak tomu ale dle vrchního soudu rozhodně není, neboť přibližně 90 % stížností na Ukrajinu projednávaných Evropským soudem pro lidská práva se týká porušení jiných práv, než zmiňuje stěžovatel. Vrchní soud uvedl, že vyšel z požadavku neopomenutelnosti respektování základních práv a svobod garantovaných především mezinárodními dokumenty, a nedospěl k závěru, že by snad z nějaké skutečnosti, vztahující se k osobě stěžovatele nebo k řízení, které se na Ukrajině proti němu vede, vyplynulo reálné nebezpečí porušení těchto mezinárodních garancí. Námitka stěžovatele, že řízení, týkající se údajného kuplířství, bylo již vedeno s jinými osobami před Okresním soudem v Děčíně, není uplatněna poprvé a vrchní soud na ni reagoval v odůvodnění napadeného usnesení, na které v tomto směru odkázal. K tvrzenému nerespektování požadavku přiměřenosti vrchní soud uvedl, že rovněž tato námitka byla vznesena již v průběhu extradičního řízení a soud se jí zabýval, přitom konkrétně posuzoval závažnost činu, pro nějž má být stěžovatel vydán na Ukrajinu, a jeho osobní poměry. Vrchní soud uvedl, že se nejedná o čin bagatelní, a zároveň uvážil, že stěžovatel je občanem Ukrajiny, kde pobýval velkou část svého života a zná tedy tamní prostředí. Samotné vydání tak nemohlo dle vrchního soudu mít za následek zásah do práva na rodinný život stěžovatele. K námitce stěžovatele stran tvrzeného přecenění záruky nabídnuté Generální prokuraturou Ukrajiny vrchní soud uvedl, že tuto záruku posoudil jako dostatečně konkrétní, když tato reaguje na celou řadu námitek a možných porušení práv stěžovatele, a zároveň v důsledku její efektivnosti umožňuje přesnou a adresnou kontrolu, jak se se stěžovatelem v konkrétní chvíli zachází. Dle vrchního soudu splňuje nabídnutá záruka požadavky na tyto záruky kladené Evropským soudem pro lidská práva i Nejvyšším soudem. Z výše uvedených důvodů tak vrchní soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, případně jí zamítl podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
6. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž rozporuje skutečnost, že vydávání obviněných osob z některých evropských států znamená bez dalšího přípustnost vydávání z České republiky. Stížnosti je třeba zkoumat individuálně, především s ohledem na osobní poměry obviněných osob. Stěžovatel připomněl, že on sám je pracovně, finančně a především rodinně vázán dlouhou dobu na Českou republiku a vrchní soud tyto aspekty ve svém rozhodování důkladně nezohlednil, stejně jako otázku, zda stěžovateli nevznikne vydáním nepřiměřená újma. Stěžovatel se rovněž znovu ohradil proti závěru stran dostatečnosti poskytnutých záruk ze strany Generální prokuratury Ukrajiny a zpochybnil jejich věrohodnost.
8. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Vzhledem ke stěžovatelem vzneseným námitkám je třeba v první řadě připomenout dlouhodobě ustálený závěr, že pravomoc Ústavního soudu je při přezkumu rozhodovací činnosti obecných soudů založena výlučně na posouzení dodržení ústavněprávních principů, tedy zejména toho, zda v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud tedy není zásadně povolán nahrazovat skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry obecných soudů svým vlastním "revizním" výkladem. Právě proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí nicméně většina stěžovatelem uplatněných námitek svým obsahem směřuje, neboť jádro stěžovatelovy argumentace představuje kritika poměrů justice na Ukrajině a nesouhlas s výsledným poměřováním protichůdných zájmů a mírou dovozeného rizika ohrožení stěžovatelových základních práv a svobod. Takový nesouhlas však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Ústavní soud tak omezil svůj přezkum toliko na hodnocení toho, zda rozporované závěry vrchního soudu nejsou nelogické, nesrozumitelné, či svévolné, tedy stojící v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
10.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí, v částech obsahujících zpochybňované závěry, všechna výše uvedená kritéria naplňuje. To platí u námitky stran řešení související trestní věci u Okresního soudu v Děčíně (str. 4 napadeného usnesení), jakož i u námitky směřující proti nepřiměřenosti vydání, resp. nepřiměřenosti újmy vydáním vzniklé. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svůj závěr, že podstatné není ani tak to, zda a jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vrchní soud postupoval výše uvedeným způsobem, zabýval se subjektivní stránkou případu a v souladu s principem přiměřenosti rovněž vzal v potaz závažnost spáchaného činu a fakt, že stěžovatel je občanem Ukrajiny a tamní poměry a prostředí mu nejsou neznámé. V tomto poměřování vrchní soud zohlednil i záruku nabídnutou Generální prokuraturou Ukrajiny, která je dostatečně podrobná a obsahuje konkrétní mechanismy ochrany práv stěžovatele v trestním řízení vedeném proti němu na Ukrajině. Ústavní soud možnost takových záruk při rozhodování o vydání osoby při naplnění kritéria konkrétnosti uznává (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 218/13
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Spolu s vrchním soudem přitom bere Ústavní soud v potaz i ten možný následek, že po vydání vyžadované osoby není realizace nabídky záruky právně vynutitelná, což konečně platí o jakémkoliv závazku spolupráce mezi suverénními státy, ale pokud by nabízené možnosti kontroly zacházení s vyžádanou osobou dožadující stát mařil nebo ztěžoval, vystavil by se tak negativnímu ohlasu nejen na nabídky záruk v jiných věcech, ale s odkazem na jeho chování a neochotě plnit smluvní závazky v oblasti extradice by nutně musel očekávat změnu přístupu k extradičním žádostem ze strany řady dalších států (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1142/13
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud uzavírá, že vrchní soud řádně a důkladně posoudil všechny relevantní konkrétní okolnosti projednávaného případu, jež následně logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vyhodnotil.
11. Stěžovatelovy námitky stran odůvodnění závěru o výskytu všech zúčastněných osob na území Ukrajiny jsou namístě, a nutno uvést, že napadenému usnesení by v této části odůvodnění prospělo více zevrubnosti. Takové pochybení však dle Ústavního soudu nepředstavuje reálný zásah do stěžovatelových procesních práv, neboť z obsahu spisu i průběhu řízení je zjevné, že vrchní soud k tomuto závěru dospěl zejména na základě znalostí o proběhnuvším trestním řízení s údajnými stěžovatelovými spolupachateli.
Takový závěr je nutno označit za logický a prostý libovůle, a tudíž z ústavněprávního hlediska udržitelný. Totéž platí rovněž o dle stěžovatele nelogickém závěru stran výhodnosti nedostatku zkušeností zastupitelského úřadu České republiky s kontrolou garancí poskytnutých Ukrajinou. Z formulace užité vrchním soudem je zjevné, že věrohodnost poskytnutých garancí lze dle tohoto soudu opřít o nedostatek negativních zkušeností s kontrolou realizace takových záruk a neexistuje tedy reálná, důvodná obava považovat garanci poskytnutou suverénním státem, zaručujícím dodržování mezinárodních standardů ochrany lidských práv, za a priori nevěrohodnou.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu