Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2025 č. j. 3 To 40/2025-1272 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. ledna 2025 č. j. 1 T 148/2021-1261, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl, že stěžovatel podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 4. 2022 č. j. 1 T 148/2021-910, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2022. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že stěžovatel ve zkušební době zjevně porušil podmínku vedení řádného života, když se dopustil dalších úmyslných trestných činů včetně činů povahy speciální recidivy (krádeží), jakož i nedbalostního trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel tak podle krajského soudu zjevně nepřehodnotil svůj postoj k požadavku vedení řádného života, podmíněné odsouzení u něj nesplnilo svůj účel a nezabránilo mu v páchání další trestné činnosti, naopak jeho přístup k požadavku vedení řádného života byl přezíravý.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že spáchal vícero trestných činů, které podrobně specifikuje. Uvádí, že ukládáním souhrnných trestů došlo postupně ke kumulaci trestů s tím, že v době vydání napadeného usnesení okresního soudu již vykonával celkový trest odnětí svobody ve výměře pěti let a čtyř měsíců. Zdůrazňuje, že od počátku řízení namítal, že byl již výrazně potrestán a že další navyšování trestů již není potřebné, avšak obecné soudy jeho důvody neakceptovaly. Znovu poukazuje na to, že je prvotrestanou osobou, kdy jeho předchozí odsouzení nelze považovat za tzv. "hard treatment", k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230). Má za to, že soudy pominuly okolnosti jeho rodinného zázemí a dobrého chování ve věznici. Dokazování považuje za nedostatečné.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o vykonání uloženého trestu odnětí svobody, nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
8. O vykonání uloženého trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců rozhodl okresní soud ve veřejném zasedání, u kterého byl stěžovatel osobně přítomen. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se jasně podává, že v dané zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatel spáchal několik dalších úmyslných trestných činů, a to i povahy speciální recidivy. Mimo jiné způsobil z nedbalosti smrt jinému, když řídil motorové vozidlo pod vlivem pervitinu a způsobil dopravní nehodu, přičemž ani po odsouzení za takový trestný čin nerespektoval uložený trest zákazu činnosti, a dále opakovaně řídil motorová vozidla. Rovněž se dopouštěl systematické trestné činnosti proti majetku i za součinnosti s dalšími osobami.
9. Dovolává-li se stěžovatel (totožně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu) závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterých plyne, že výjimečnost okolností případu ve smyslu § 86 odst. 1 trestního zákoníku může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená spáchané trestné činnosti, případně osobě pachatele, nelze mu přisvědčit. Již krajský soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně vysvětlil, že v případě stěžovatele rozhodně nejde o situaci, kdy by kumulace výkonů trestů odnětí svobody byla v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti či osobě stěžovatele coby pachatele.
Krajský soud zdůraznil, že u stěžovatele po nařízení výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců činí součet všech aktuálně uložených trestů sedm let a deset měsíců, což nelze považovat za výměru nepřiměřenou okolnostem, když závažnost spáchané trestné činnosti stěžovatele je velmi vysoká. Mimo jiné mu byl uložen trest i za zvlášť závažný zločin loupeže, po kterém následně dalším trestným činem, byť z nedbalosti, usmrtil jiného člověka, a přestože mu byla "poskytnuta šance", nadále páchal soustavnou majetkovou trestnou činnost se způsobením škody přes 650 000 Kč, a dokonce i nadále vykonával zakázanou činnost, při které předtím způsobil smrt jiného.
10. Na základě uvedených skutečností by bylo možno jen stěží zpochybňovat závěry obecných soudů, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, že se nedostatečně poučil z proběhlých trestních řízení a že je u něj ztížená možnost nápravy. Na tom nemohou nic změnit ani okolnosti jeho rodinného zázemí, dobrého chování ve věznici, či že je poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud správně zdůraznil, že u podmíněného odsouzení je primárně třeba při rozhodování o výkonu původně podmíněného odloženého trestu odnětí svobody zkoumat, zda byla dodržena podmínka vedení řádného života, a ta byla ze strany stěžovatele porušena zásadním způsobem.
11. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud nespatřuje v postupu příslušných soudů žádné znaky neústavního pochybení. Stěžovatel prokazatelně ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody zásadním způsobem selhal, neboť se dopustil dalších úmyslných trestných činů, a to mimo jiné i povahy speciální recidivy, jakož i nedbalostního trestného činu usmrcení z nedbalosti, přičemž těchto se dopouštěl postupně, nešlo tak o selhání výjimečné. Nevyužil tak šance v podobě odkladu výkonu trestu a podmíněné odsouzení u něj zjevně nesplnilo svůj účel.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu