Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Píchala, t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 3 Nt 801/2015, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 14 To 94/2015, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje dostatečnost odůvodnění důvodu vazby. Nesouhlasí přitom s tím, že soudy přihlédly k názoru znalkyně, ač ten byl jen předběžného charakteru a znalkyně navíc nekorektně zmínila přestupkové řízení proti stěžovateli, které ve skutečnosti skončilo zastavením. Dále pak zpochybňuje řádnost zahájení trestního stíhání. Obvinění proti sobě považuje za nepřesně formulované a po časové stránce rozporně vymezené. Navíc má trestní stíhání za nepřípustné, neboť pro totožné jednání již byl trestán přestupkově. Kromě toho stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno radit se se svým obhájcem okamžitě při svém zadržení (při výslechu dle § 76 odst. 3 trestního řádu), nýbrž až následně při podávání vysvětlení, po kterém mu bylo sděleno obvinění, a při rozhodování o vazbě. Není též spokojen s tím, že policejní orgán si ve fázi prověřování neobstaral důkazní materiály a neprovedl důkazy, jak mu stěžovatel navrhoval.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž žádá, aby byla jeho věc považována za naléhavou ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Ústavní soud se nezabýval údajnými nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, neboť takové usnesení nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno a jeho posouzení není předmětem tohoto řízení. Stejně tak se nezabýval dalšími stěžovatelem tvrzenými procesními pochybeními, která se bezprostředně netýkají ústavní stížností napadených rozhodnutí. Místo toho se zaměřil na námitky stěžovatele směřující proti důvodnosti jeho vzetí do vazby (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 330/06 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ty přitom neshledal opodstatněnými.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví (čl. 91 a 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění napadených usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v nich je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Jestliže je stěžovatel přesto nespokojen, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že poněkud pomíjí, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí. Za situace, kdy soud musí o vazbě rozhodnout do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce (§ 77 odst. 2 trestního řádu), by stěží mohl vyčkávat, až znalkyně zpracuje konečnou verzi znaleckého posudku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal o její přednostní projednání ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu