Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Oudy, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č.j. 25 Co 405/2013-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, a to ve výši 15 600,- Kč, jelikož na základě příkazu Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 11. 2010, vydaného ve věci spisové značky 0 Nt 1027/2010, byla provedena domovní prohlídka v domě, který je ve vlastnictví stěžovatele a prohlídka v sídle společnosti, jejímž jednatelem je stěžovatel, který byl rovněž téhož dne policejním orgánem zadržen a byl proveden jeho výslech jako osoby podezřelé, když jeho osobní svoboda byla omezena v období od 7:10 hod. do 16:30 hod. dne 24. 11. 2011, kdy byl propuštěn. V průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu, stěžovateli proto nebylo sděleno obvinění.
Výše uvedené zásahy do práv stěžovatele tedy dle něj nebyly důvodné, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stěžovatel využil svého práva na právní pomoc. Za poskytnuté právní služby stěžovatel uhradil částku podstatně vyšší, v souladu s ustálenou judikaturou však požadoval pouze náhradu té části odpovídající mimosmluvní odměně za provedené úkony.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č.j. 15 C 16/2013- 51, žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl dne 28. 11. 2013, č.j. 25 Co 405/2013-69, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel upozorňuje, že s výjimkou ústavní stížnosti neměl možnost žádného opravného prostředku. Tento závěr však dle stěžovatele fakticky představuje restriktivní výklad povinnosti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, neboť v případech neexistence řádného opravného prostředku by možnost uplatnění náhrady škody byla umožněna pouze tehdy, pokud by porušení práva bylo relevantní z pohledu ústavního práva. Posouzení (potenciálně každého) úředního postupu orgánů činných v trestním řízení před vydáním rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, k němuž dochází bez formálního řízení, přitom podle stěžovatele nepochybně není prvořadým úkolem Ústavního soudu a prakticky si jej lze jen obtížně představit.
Stěžovatel využil právní pomoc v souvislosti s úkony trestního řízení, které vůči němu nevyústily v trestní stíhání, a vynaložil na zajištění právní pomoci náklady, jejichž výše nebyla zpochybňována. Výše uvedené zásahy do práv stěžovatele přitom byly dle jeho názoru nedůvodné, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stěžovatel proto namítá, že měly povahu zjevného excesu, který nemůže být odůvodněn legální licencí orgánů činných v trestním řízení takto v odůvodněných případech postupovat.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Odvolací soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s těmito závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když uvedl, že se nemůže jednat o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, ale o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Také dle názoru odvolacího soudu však stěžovatel v řízení vůbec netvrdil, že by tato rozhodnutí byla v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pro nezákonnost zrušena a nebyla tak splněna základní podmínka pro odpovědnost státu za vzniklou újmu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí také zdůraznil, že postup orgánů činných v trestním řízení při odhalování trestné činnosti na základě rozhodnutí, která nebyla zrušena, nemůže být škodou, za kterou by žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) odpovídala a byla povinna k její náhradě.
Z ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Povinností orgánů činných v trestním řízení je v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§ 158 odst. 1 trestního řádu).
Z uvedeného vyplývá, že soud rozhodující o náhradě škody nemůže o náhradě škody rozhodnout pouze na základě tvrzení stěžovatele, že zásahy do jeho práv v souvislosti s vyšetřováním byly dle jeho názoru nedůvodné, měly povahu zjevného excesu, jejich intenzita přesahovala potřeby přípravného řízení a zcela jednoznačně neodpovídala okolnostem. Stejně tak nemůže soud o náhradě škody rozhodnout ani jen na základě toho, že v průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu a stěžovatel tak musel strpět jistá omezení, přestože mu následně nebylo sděleno obvinění.
Stěžovatel namítá, že s výjimkou ústavní stížnosti neměl možnost žádného opravného prostředku, přičemž požadavek na podání ústavní stížnosti je podle něj nejen nepřiměřený a nezákonný, ale fakticky neproveditelný, neboť rozhodnutí Ústavního soudu, který by zjistil porušení práva stěžovatele, by vedlo pouze ke konstatování nezákonnosti takového rozhodnutí, výsledkem by však u již realizovaného rozhodnutí nebylo jeho zrušení. V této souvislosti musí Ústavní soud uvést, že přezkumem příkazů k provedení domovních prohlídek se ve své činnosti zabývá a nezřídka se stěžovatelům podařilo dosáhnout také následného zrušení takového příkazu (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 2787/13
ze dne 28. 11. 2013, nález
sp. zn. I. ÚS 1933/10
ze dne 20. 3. 2013, nález
sp. zn. I. ÚS 515/12
ze dne 16. 5. 2012, nález
sp. zn. I. ÚS 3369/10
ze dne 10. 1. 2012 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel však této možnosti nevyužil a příkaz k provedení domovní prohlídky tak nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, ani nebyla konstatována jeho nezákonnost obecnými soudy (stěžovateli nebylo ani sděleno obvinění). Neexistuje tedy žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (respektive stěžovatel existenci takového rozhodnutí v ústavní stížnosti netvrdí).
V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí však soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz VOJTEK, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 390 s.).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu