Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Petrem Šivarou, advokátem se sídlem v Brně, Houškova 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2007, č.j. 44 Co 66/2007-99, takto: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2007 a doplněnou podáním ze dne 9. 7. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2006, č.j. 41 C 235/99-85, nepřipustil ve smyslu ust. § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), změnu žaloby navrženou stěžovatelkou podáním ze dne 10. 4. 2006, neboť dospěl k závěru, že dosavadní výsledky řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2007, č.j. 44 Co 66/2007-99, následně odmítl podle ust. § 218 písm. c), ve spojení s ust. § 202 odst. 1 písm. f) o.s.ř., odvolání stěžovatelky, aniž by byl oprávněn zkoumat věcnou stránku odvoláním napadeného usnesení soudu I. stupně a jemu předcházející řízení.
Stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností. Namítá, že ji soud I. stupně řádně procesně nepoučil o postupu řízení tak, aby byly odstraněny vady žalobního návrhu, a jelikož je evidentně nemajetná, měl jí ustanovit zástupce z řad advokátů na náklady státu. Povinností téhož soudu bylo vyžádat si stěžovatelkou navrhované důkazy, které by - jak se domnívá - vnesly do projednávané věci zásadní zvrat. Tímto postupem jí soud I. stupně zabránil v realizaci jejích procesních práv, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten nevycházel a ani nemohl vycházet ze skutečného stavu věci. Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Předně je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se proto v posuzované věci zaměřil na otázku, zda ve fázi odvolacího řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatelky.
V posuzovaném případě stěžovatelka podala odvolání, směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně, za situace, kdy ust. § 202 odst. 1 písm. f) o.s.ř. odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na změnu žaloby, nepřipouští. Nepřípustnost odvolání ve smyslu uvedeného ustanovení vyplývá přímo ze zákona. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud odvolací soud takové odvolání jako nepřípustné podle ust. § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, učinil tak v souladu se zákonem a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat projev libovůle.
Jen pro úplnost (a nad rámec výše uvedeného) Ústavní soud k námitkám směřujícím do rozhodnutí soudu I. stupně uvádí, že rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby podle ust. § 95 o.s.ř. je především na úvaze příslušného obecného soudu. Do tohoto posouzení - pokud bylo odpovídajícím způsobem odůvodněno - Ústavní soud zásadně nevstupuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 18, usnesení č. 22, str. 447 a násl.). Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby, jak Ústavní soud již vícekrát poukazoval, je nadto rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv (nově uplatňovaného nároku) se stěžovatelka může bezodkladně domáhat v samostatném soudním řízení (srov. např usnesení ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 734/06
. Lhůta k podání ústavní stížnosti počala stěžovatelce běžet ode dne doručení usnesení Městského soudu v Brně, tj. 26. 10. 2006. Pokud by stěžovatelka měla v úmyslu směřovat svoji ústavní stížnost také proti tomuto rozhodnutí, byla by ve vztahu k němu podána opožděně (viz ust. § 72 odst. 3 zákon o Ústavním soudu). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2007
Dagmar Lastovecká, v.r. předsedkyně senátu