Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Heršálkové, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2023 č. j. 28 Cdo 3581/2022-1255, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2022 č. j. 25 Co 312/2021-1218 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. září 2021 č. j. 5 C 76/2006-1127, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 28. dubna 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena stěžovatelce ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka se v postavení žalobkyně domáhala na vedlejší účastnici zaplacení peněžní částky 225 000 Kč s příslušenstvím z důvodu včasného nevyklizení domu, který vedlejší účastnice prodala stěžovatelce. Jde o dlouholetý spor, v němž již obecné soudy několikráte meritorně rozhodovaly, přičemž napadená rozhodnutí byla přijata v řízení vedeném po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), který rozsudkem ze dne 6.
března 2018 č. j. 28 Cdo 987/2017-678 zrušil předchozí rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") k dalšímu řízení. Ten nyní napadeným rozsudkem žalobu (již potřetí) zamítl a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení. Stručně řečeno dospěl po vyhodnocení znaleckého posudku a dalších důkazů k závěru, že dotčený dům nebylo možno v období, během kterého jej užívala vedlejší účastnice (spolu s nyní již zesnulou matkou), pro jeho špatný stavebně-technicky stav reálně pronajmout, a proto mělo užívací právo k domu nulovou hospodářskou hodnotu a povinnost k náhradě škody či vydání u vedlejší účastnice vzniklého obohacení v důsledku (bezesmluvního) užívání domu nemůže být dovozen.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení, přičemž se výslovně a bez výhrad ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a na odůvodnění jeho rozsudku v podrobnostech odkázal. Dovolací soud stěžovatelčino dovolání zamítl svým napadeným usnesením jako nepřípustné a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
V rozhodné části totiž bylo dovolání založeno na kritice obsahu soudem zadaného znaleckého posudku a jeho důkazního vyhodnocení, což dle právní úpravy a koncepce institutu dovolání a navazující ustálené judikatury dovolacího soudu není argumentace způsobilá založit přípustnost dovolání, které je určeno jen pro řešení otázek právních, nikoli skutkových (přičemž znalecký posudek byl zadán dle požadavků dovolacího soudu vyslovených v již výše zmíněném rozsudku ze dne 6. března 2018 č. j. 28 Cdo 987/2017-678).
Ke stěžovatelkou formulované otázce, zdali při posouzení výše bezdůvodného obohacení může jít k tíži ochuzeného fakt, že tržní hodnota užívání domu se díky protiprávnímu jednání obohaceného snížila, dovolací soud uzavřel, že takovýto nárok na náhradu škody předmětem řízení nebyl (jinými slovy řečeno nešlo o řešení právní otázky, na kterém by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především popisuje časové, majetkové, vztahové a další faktické souvislosti celé věci a uvádí i řadu podrobností týkajících se původního řízení vedeného proti vedlejší účastnici. Jde téměř výlučně o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž nastiňuje vlastní právní názor na věc. V ústavní rovině stěžovatelka vůči napadeným rozhodnutím žádnou kvalifikovanou argumentaci nepředkládá, lze jen shrnout, že se stěžovatelka detailně snaží vyložit, proč jsou napadená rozhodnutí - řečeno slovy stěžovatelky - "natolik nesprávná", že jsou až neústavní. Napadenými rozhodnutími mělo dojít v rozporu s čl. 11 Listiny k odepření poskytnutí náhrady za omezení jejího vlastnického práva. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje polemiku s výkladem a aplikací podústavního procesního práva, kdy se stěžovatelka jednak domáhá užití ustanovení § 136 o. s. ř. v její věci, a dále tvrdí, že se jí od soudu nedostalo řádného poučení o možnosti uplatnit vůči vedlejší účastnici (další) nárok na náhradu škody, o kterémžto se měla dozvědět až z odmítavého usnesení dovolacího soudu.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, jeho rolí je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základní práv či svobod zaručených jí ústavním pořádkem.
8. V dané věci jde o standardní majetkový spor bez zvláštní ústavní dimenze. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování, které se co do rozsahu jeví jako dostatečné. Především rozsudek soudu prvního stupně obsahuje mimořádně podrobný popis jednotlivých skutkových zjištění, které tento soud vedly k závěrům o skutkovém stavu, a Ústavní soud k nim nemá z pozice garanta ústavnosti dodat. Mírou své propracovanosti, a to zejm. v pasážích týkající se hodnocení důkazů včetně svědecké výpovědi pana Jana Klaboucha, očividně převyšuje ústavní požadavky na logiku, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění, které jsou kladené na soudní rozhodnutí tohoto druhu. Na skutkové závěry soud prvního stupně aplikoval příslušné právní normy, přičemž ani samotnému právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli zásadního vytknout. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu až na případné excesy výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci nepřísluší přehodnocovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Výklad použitých ustanovení občanského zákoníku z r. 1964, který ve věci zaujaly obecné soudy, nelze v poměrech projednávané věci označit za jakkoli extrémní. Právní závěry soudů o tom, že s ohledem na špatný technický stav domu stěžovatelce žalovaný nárok na zaplacení peněžní částky nevznikl ani z jednoho v úvahu přicházejícího titulu, se nejeví jako svévolné - tyto úvahy obhajitelné ratio vykazují. Soud prvního stupně se přitom výslovně zaobíral jak případným stěžovatelčiným nárokem na náhradu škody (v návaznosti na tvrzení stěžovatelky o ušlém zisku z pronájmu, který vedlejší účastnice zhatila), tak nárokem na vydání bezdůvodného obohacení (v návaznosti na tvrzení stěžovatelky o tom, že dům byl vedlejší účastnicí a její matkou bezesmluvně užíván i poté, co jej nabyl do vlastnictví stěžovatelka, a že v něm měly mít uskladněny své věci i poté, co jej už osobně po intervenci stěžovatelky nemohly užívat).
9. K argumentu týkajícímu se údajného (neústavního) nepoužití § 136 o. s. ř. obecnými soudy lze uvést, že soud prvního stupně, na nějž odvolací soud již jen navázal, nedospěl k závěru, že by základ žalovaného nároku byl ve skutečnosti dán a že by "jen" nebylo možno přesně určit jeho výši, nýbrž dospěl k závěru, že vznik a existenci žalovaného nároku stěžovatelka vůbec neprokázala. Proto užití § 136 o. s. ř. v souzené věci dle názoru Ústavní soudu ani hypoteticky nepřicházelo v úvahu.
10. Co se týče stěžovatelčiny námitky založené na tezi, že měla být soudy během řízení poučena o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody "z důvodu poklesu hodnoty" domu, tak zde Ústavní soud poukazuje na klíčové omezení poučovací povinnosti obecných soudů, která se může týkat jen procesních práv a povinností účastníků. Podstata (a ve svém důsledku jedinečnost) toho kterého nároku na náhradu škody je vždy určena konkrétními skutkovými tvrzeními poškozeného, a pokud se obecné soudy v reakci na konkrétní tvrzení stěžovatelky zaobíraly (vedle nároku na vydání bezdůvodného obohacení) i nárokem na náhradu škody ve formě ušlého zisku z důvodu nerealizovaného pronájmu domu (k tomu viz zejm. body 39 až 44 rozsudku soudu prvního stupně a bod 34 rozsudku odvolacího soudu), není možno od nich legitimně očekávat, že by měly stěžovatelku ještě poučovat o tom, že by snad mohl v úvahu přicházet (také) nárok na náhradu škody ve formě skutečné škody vzniklé poklesem hodnoty domu (zchátráním či poničením). Takové poučení by bylo poučením o hmotném právu a naopak by bylo poměrně závažným procesním pochybením soudu s potenciálem značně narušit rovnost účastníků řízení.
11. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného procesního práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. K tvrzenému zásahu do práv dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud v majetkovém sporu neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohlo přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu