Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Horčičky, zastoupeného Zbyňkem Petrem, advokátem, sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 298/2021-240 ze dne 8. 2. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 24 C 36/2021-187 ze dne 8. 7. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích vyhověl žalobě blíže označeného společenství vlastníků jednotek (dále též "společenství"), jíž se po stěžovateli domáhalo zaplacení částky 18 759 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných poplatků na správu domu a pozemku i plateb za služby, a to za období roku 2018. Okresní soud konkrétně zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobci zmíněnou částku spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 1. 8. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postupem soudů mu byla zcela odňata možnost uplatnit důkazy svědčící proti tvrzení žalobce. Soudy neprovedly jeho důkazní návrhy, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí tento svůj procesní postup dostatečně neodůvodnily. Stěžovatel soudům zejména vytkl, že svými rozhodnutími aprobovaly přijetí pravidel společenství se zpětnou účinností. Stěžovatel setrval na své polemice ohledně platnosti předpisu výše příspěvku na správu domu a pozemku ze dne 12. 6. 2013, maje za to, že tento předpis byl platný pouze pro rok 2013.
V té spojitosti vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů, že měl podat žalobu na neplatnost rozhodnutí společenství podle ustanovení § 1209 občanského zákoníku, neboť žádné takové rozhodnutí nebylo vedlejším účastníkem jako žalobcem ani přijato. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše peněžitého plnění, k jehož úhradě byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu zavázán (ve výroku ve věci samé), představuje částku veskrze bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21 ,
III. ÚS 3599/20 ,
II. ÚS 886/20 ,
I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku krajského soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jím řešených otázkách.
Ústavní soud nesdílí pohled stěžovatele, dle něhož jeho některé důkazy byly soudy opomenuty, resp. nebyly provedeny, aniž byl tento postup z jejich strany náležitě zdůvodněn. Nalézací soud výslovně poukázal na to, že některé důkazy byly stěžovatelem předloženy až po tzv. koncentraci řízení, pročež k nim nemohl přihlédnout (srov. body 3 a 20 napadeného rozsudku okresního soudu). Další důkazy nebyly provedeny pro nadbytečnost, neboť skutkový stav soudy zjistily z jiných důkazů, které provedeny byly (viz bod 21 téhož rozsudku a bod 25 rozsudku soudu odvolacího). Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí přehled důkazů, jež pro nadbytečnost provedeny nebyly, avšak dále již neuvádí, v čem by bylo jejich provedení nenahraditelné, resp. proč závěr soudů o nadbytečnosti v konfrontaci s nimi neobstojí.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani výhradám stěžovatele, že soudy akceptovaly použití práva se zpětnou účinností. Nalézací soud tuto výraznou námitku nepřehlédl, upozornil nicméně stěžovatele, že příslušné rozhodnutí společenství nenapadl žalobou podle ustanovení § 1209 občanského zákoníku. Společenství přijalo rozhodnutí, jímž byla schválena výše příspěvku na správu a údržbu domu a pozemku se zpětnou účinností od roku 2018, dne 28. 3. 2019. Právě proti tomuto rozhodnutí mohl stěžovatel brojit účinným procesním prostředkem, což ovšem neučinil.
Pakliže soudy za těchto okolností uzavřely, že nejsou s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu oprávněny řešit otázku platnosti (a tím i případné retroaktivity) rozhodnutí společenství jako předběžnou otázku, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Z výpisu veřejného rejstříku ve vztahu k danému společenství je nadto patrné, že jím přijaté rozhodnutí o pravidlech hospodaření zakládající rozporovanou zpětnost od roku 2018 bylo do Sbírky listin založeno dne 24. 7. 2019 (pod č. S 4201/SL12/KSHK).
Nejpozději od tohoto okamžiku (tj. nedozvěděl-li se nebo nemohl-li se o něm stěžovatel dozvědět dříve) tak stěžovateli plynula tříměsíční lhůta k podání návrhu soudu na rozhodnutí o záležitosti týkající se správy domu a pozemku (§ 1209 odst. 1 občanského zákoníku). Pro samotné podání návrhu není rozhodné, zda napadené rozhodnutí společenství trpí nedostatky, které je v jednom či více ohledech činí vadným, podstatné je, zda a kdy se s ním přehlasovaný vlastník jednotky seznámil či mohl seznámit. V tomto směru nelze soudům vytýkat, že pro účely řízení o žalobě společenství vyšly z přijatých pravidel jako platných.
Soudy se rovněž patřičně vypořádaly s argumentací stěžovatele stran platnosti předpisu výše příspěvku na správu domu a pozemku ze dne 12. 6. 2013. Krajský soud zde připomněl, že z právní úpravy ani z tehdy platných stanov společenství nevyplynulo, že bylo povinností společenství každý rok stanovit na shromáždění výši těchto příspěvků nově. Prosadil se proto závěr, že nebylo-li pro konkrétní období rozhodnuto jinak, platila výše příspěvku stanovená pro období předcházejícího kalendářního roku. Ústavní soud neshledal nepřiměřeným názor odvolacího soudu, že jiný závěr by odporoval rozumnému uspořádání právních vztahů.
Stanoví-li zákon jednoznačně povinnost vlastníka bytové jednotky přispívat na správu domu a pozemku, ale na druhou stranu z něj neplyne povinnost společenství stanovit vždy pro každý jednotlivý rok výši těchto příspěvků, nelze postupovat jinak (viz bod 18 rozsudku krajského soudu). Ostatně pro uvedený závěr svědčí i analogický přístup zákonodárce v otázkách hrazení služeb spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (srov. § 4 odst. 2 a 3 zákona č. 67/2013 Sb.). Ústavní soud proto pokládá i zde vývody soudů za racionální a obhajitelné, prosté ústavně zapovězené svévole.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu